pondělí 26. září 2016

Magický příběh síly palestinských žen

Jsou knihy, které na své čtenáře zapůsobí už po přečtení prvních stránek, někdy i prvních vět. Knihy, po jejichž přečtení už nic nebude takové jako dřív a už se na svět nebudete dívat těmi stejnýma očima. Knihy, které vás zasáhnou v tom nejhlubším jádru a vyvolají ve vás emoce, díky kterým nebudete chtít, aby příběh skončil. A přitom to udělají úplně přirozeně, nenápadně. Stránku po stránce, myšlenku po myšlence. Ani se nenadějete a příběh si s sebou budete nést ještě hodně dlouho ve svém srdci. A toto všechno se mi stalo, když jsem otevřela knihu Modrá mezi nebem a zemí. Ztratila jsem se v příběhu silném a současně magickém.


Susan Abulhawa je americko-palestinská autorka, která si udělala jméno už svojí první knihou Rána v Dženínu. Díky ní byl o Modrou mezi nebem a zemí obrovský zájem a ještě před vydáním byla prodána do 19 zemí. Samotná autorka částečně čerpá ze svých životních zkušeností. Je dcerou palestinských utečenců a po rozchodu rodičů byla neustále přemísťována mezi příbuznými v USA, Jordáne a Kuvajte, až nakonec skončila v pěstounské rodině v USA. Je aktivistkou za lidská práva a celý život zasvětila boji za zlepšení podmínek palestinských dětí v utečeneckých táborech.
Modrá mezi nebem a vodou je magickým příběhem tří generací žen jedné palestinské rodiny a zároveň příběhem tragické nelidské katastrofy, která nemá na tomto světě obdoby. Příběh začíná v roce 1947 v palestinském městečku Beit Darasu, v rodině Barakových, kterou tvoří ovdovělá zvláštní matka a její dvě dcery Nazmíja a Mariam a syn Mahmúd. Všichni žijí své harmonické životy mezi přáteli a rodinou.  Kvůli útoku izraelských vojsk jsou nuceni opustit svoji domovinu a přesunout se do Gazy.  Věří, že jde jenom o dočasné opatření a zanedlouho se budou moct vrátit domů. Vůbec netuší, že právě začíná jedno z nejčernějších období v životě palestinského národa.

neděle 18. září 2016

Nejde si ho nezamilovat


O svém novém papírenském objevu, e-shopu se stylovým papírenským zbožím Kaš-mi-daš, jsem vám psala hned, jak jsem ho našla. Ono to ani nešlo jinak, já jsem se do těch nádherných papírenských produktů jednoduše zamilovala. Paní Zlatu Vavruškovou, která je hlavním motorem celého obchodu, jsem si našla s jejím stánkem na Design marketu u Národního divadla a už při prvním pohledu jsem byla nadšená. Nejenom z její osobnosti, z které vždycky, když ji potkám, srší optimizmus a dobrá nálada, ale hlavně tím papírenským sortimentem, který mi prostě učaroval. Tehdy jsem si odnesla sešítek na zápisky v skandinávském designu používám ho denně) a tužku s kočičkou. Na tu mám trošičku smůlu, i když se s ním skvěle píše. Ta první se mi někam zatoulala a ta druhá po pádu prostě přestala fungovat. Asi je to znamení, že mám dát šanci nějakému jinému zvířátku. Ale to jenom tak na okraj k tomu, že u mě se ty věci občas chovají jako živé ;)
Už v prvním článku jsem psala o tom, že Kaš-mi-daš připravuje otevření kamenného obchůdku v pražských Vinohradech a i když je otevřený už měsíc, stále jsem neměla čas se tam zastavit. Až dokud mi do schránky nepřišla pozvánka na slavnostní otevření obchůdku 16. září. Nemohla jsem odolat. Už jenom to, že jsem dostala krásnou papírovou pozvánku, bylo pro mě dostatečnou motivací vylézt z postele v pátek dřív, protože odpoledne jsem musela do práce, a zastavit se tam. A musím vám říct, že jsem byla nadšená. Obchůdek je malý, ale neskutečně útulný. Ta atmosféra, která na vás dýchne hned od vstupu, je prostě kouzelná. Je vidět, že holky si na tom prostoru daly opravdu hodně záležet a náležitě si ho upravily podle svých představ. Proběhlo velmi srdečné přivítání od samotné zakladatelky Zlaty, nějaké malé občerstvení a osobní prohlídka obchůdku, z kterého bych si nejraději odnesla polovinu věcí, kdybych pro ně měla využití. Já sama jsem z jejich sortimentu zatížená na sešity a pera. Ruční psaní na papír má pro mě to největší kouzlo a hlavně je to relax. Ale najdete tu toho mnohem víc: balicí papíry, sešity, diáře, tužky, razítka, ručně soustružená pera a jiné papírenské produkty jak zahraničních, tak domácích tvůrců.

středa 14. září 2016

Jak se z mojí sestry stala paní


Moje malá sestřička se vdala. Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit. V mých očích to bude navždy ta malá otravná potvůrka, která mě nikdy nenechala v klidu si číst, ale pořád chtěla něco dělat. Ráno brzo vstávala a vymýšlela vylomeniny. Nesnášela jíst k obědu polívku, byla schopná strávit hodiny ve vodě v rybníku, stavěly jsme spolu bunkry, na laně od houpačky na zahradě jsme se učily dělat výmyky. Když babička předělávala kuchyň, ve vystěhovaném nábytku na dvoře jsme si hrály na poštu. Nacvičily jsme si rozhlasovou hru o stoleté babičce Petržalkové a předváděly to před rodinou. Měla takový úspěch, že jsme ji nakonec předváděly před celou vsí i školou. Ještě teď ji vidím v tom babičkovském převleku vysvětlovat důchodcům,jak se dožít vysokého věku sto let. A oni se u toho bavili, protože Katka to hrála fakt skvěle. Připravily  jsme doma Halloween, nacvičovaly si různé tance. Oblíkly jsme se do šílených oblečků a fotily se na samospoušť, doma ty fotky někde ještě určitě jsou. Toužily jsme spolu po domácím zvířátku (Katka vždy víc). A je toho mnohem víc. Zažily jsme spolu krásné dětství plné výmyslů, dobrodružství i hádek. Toto všechno mi v rychlosti proběhlo hlavou, když jsem ji viděla kráčet k oltáři. Takovou nádhernou (byla to ta nejkrásnější nevěsta jakou jsem kdy viděla), dospělou, odhodlanou a šťastnou. Byla jsem tak neskutečně dojatá a měla jsem co dělat, abych zadržela slzy, které jsem měla na krajíčku. Z mé sestřičky se stal nádherný člověk, který ví, co v životě chce a jde si za tím. A má po svém boku skvělého muže.

pondělí 5. září 2016

Srpen v knihách

Anton Myrer - Poslední kabriolet


Poslední kabriolet je kniha, o které jsem neslyšela, dokud jsem ji nedostala jako dárek k narozeninám. Jde o klasický příběh jedné generace zasáhnuté druhou světovou válkou. Odehrává se před, v průběhu i po válce. Ve skupině pěti kamarádů sledujeme bezstarostní osudy každého z nich od začátku studia na Harwardu. Postupně, jak se blíží vojna, se i příběh stává stále ponuřejší a pochmurnější. A všechno je propojené jedním kabrioletem, který postupně putuje mezi kamarády a jeho stav je symbolickým vyjádřením stavu jejich přátelství i světa. Autorovi se krásně povedlo vyjádřit emoce postav a předat to čtenáři. Emoce jsou vlastně to hlavní, co vám tato kniha dá. Je to příběh jedné generace, zachycuje vzájemné vztahy, lásky, zklamání, přátelství a nechá nás, aby nám postavy tohoto příběhu přirostli k srdci. Prožíváme s nimi všechno. Autor si nebere servítky a zobrazuje realitu a vojnu takovou, jaká byla, drsnou a krutou. Zaobírá se problematikou začlenění vojáků do společnosti v poválečném období. Velmi zajímavé je zobrazení mezigeneračního konfliktu, který v závěru vyvstane. Podařilo se mu ukázat rozdíly v názorech a postojích, které vyústily do výměny názorů mezi rodiči a jejich dětmi. Velmi silný příběh, který mně osobně hodně zasáhl. Mohla bych ho přirovnat k mým oblíbeným Třem kamarádům od Remarqua. Jde o podobný příběh, atmosféru, emoce, jenom Poslední kabriolet není až tak známý. A to je škoda. Jsem velmi ráda, že se mi tento titul dostal do rukou a hned jsem ho zařadila mezi své oblíbené.  

Dominik Dán - Krev není voda


Krev není voda je další příběh situovaný do Našeho města, jde už o 21. díl této detektivní série. Příběh se odehrává v roce 1992, pár měsíců před oficiálním rozdělením Československé republiky. Detektivové z oddělení vražd mají následkem neuvážené porevoluční amnestie práce nad hlavu. Množství propuštěných zločinců v ulicích jejich města jim dělá vrásky a vedení od nich chce okamžité výsledky. A v této neklidné době Richarda Krauze požádají o pomoc kolegové z Brna, kteří vyšetřují podezřelý případ požáru, při kterém uhořela žena s malým dítětem.
Příběh je zase jednou skvěle vystavěný, napínavý. Autor nám předkládá dvě dějové linie a dva případy, které spolu zdánlivě nesouvisí, a nechá na nás čtenářích, abychom si vše postupně spojili sami. A jak jsme od něho zvyklí, není to průhledný případ, který bychom odhalili hned na začátku, ale napíná nás až do poslední stránky. Sama jsem si vytvořila více verzí, než jsme přišla na to, jak to bylo ve skutečnosti.
Více se můžete dočíst v recenzi.

středa 31. srpna 2016

Knižní tipy září 2016

J. K. Rowlingová, Jack Thorne, John Tiffany - Harry Potter a prokleté dítě

Harry Potter a prokleté dítě, chystaná divadelní hra Jacka Thornea založená na novém příběhu J. K. Rowlingové, Johna Tiffanyho a Jacka Thornea, je prvním oficiálním potterovským příběhem na divadelních prknech. Odehrává se devatenáct leto po posledním příběhu ze série o Harrym Potterovi. Světová premiéra byla naplánována na 30. července 2016 a proběhla v londýnském West Endu. Harry Potter to nikdy neměl snadné a teď, jako přepracovaný zamšstnanec Ministerstva kouzel, manžel a otec tří školáků, to má ještě těžší. Potýká se s minulostí, která nechce zůstat, kam patří, a jeho nejmladší syn Albus se mezitím musí prát s tíhou rodinného dědictví, o které nikdy nestál. Minulost a současnost se čím dál hrozivěji prolínají a otec i syn zjišťují nepříjemnou pravdu: temnota někdy vyvěrá z nečekaných míst. 
Vydává Albatros.

Lars Kepler - Playground

Přístavní město plné násilí je nebezpečné místo. A ze všeho nejnebezpečnější je dětské hřiště. Jasmin Pascalová-Andersonová má hodnost poručíka švédské armády. Během mise NATO v severním Kosovu se její jednotka ocitne v boji. Jasmin ztratí dva ze svých mužů a sama je těžce zraněna. Na celých čtyřicet vteřin se jí zastaví srdce, načež je znovu přivedena k životu. Po probuzení mluví o své zkušenosti z klinické smrti: byla převezena do tajemného přístavního města, které představuje přechod mezi životem a smrtí a panuje v něm krutý a nespravedlivý systém. Jasmin je ze svých zážitků zmatená a rozrušen. Co se jí stalo během těch vzácných vteřin, kdy se jí zastavilo srdce? A jak se jí podařilo z města uniknout a vrátit se do života?
Vydává Host.

pondělí 29. srpna 2016

Smrt za příběh

Já se vrátím je drama nizozemského autora Adriaana van Dise, který nám předkládá komplikovaný příběh vztahu matky s temnou minulostí a syna, který celý život touží po její lásce a uznání. Přišla ale chvíle, kdy po něčem touží matka. Je jí skoro sto let a chce už zemřít. A tak uzavře se synem dohodu. Ona mu převypráví svůj životní příběh a on jí na oplátku pomůže zemřít. Připravte se na náročné čtení.


Když jsem narazila na anotaci této knihy, skutečně mě zaujala. Mám ráda knihy s neotřelou tematikou, které se zaobírají věcmi, o kterých se moc nemluví. V tomto případě jde o eutanazii a asistování při smrti matky. Je to problematika, o které se moc nemluví, a proto se mi líbilo, že někdo o tom napsal knihu. Na knížku jsem se těšila, ale jak jsem začala číst, říkala jsem si, jestli jsem vybrala dobře.
Jde o autobiografický příběh a autor čerpá z vlastního života. To je z románu cítit. Detaily, místa a události jsou skvěle popsané a realisticky ztvárněné. Já jsem ale čekala něco jiného. Čekala jsem souvislý příběh, ve kterém se bude prolínat příběh matky s citovým konfliktem syna, že jí musí pomoct zemřít. Ten citový konflikt syna jsem v této knize dostala, ale chyběl mi souvislý příběh.  Jde spíš o střípky, mozaiku příběhů, vzpomínek, osob, událostí, které na sebe nenavazují a vyskytují se v knize zcela nespořádaně a chaoticky. Kapitoly jsou většinou krátké a věcné. S určitým odstupem mám pocit, že to všechno byl autorův záměr, mně to ale vadilo. Chyběly mi souvislosti, občas dovysvětlení detailů. Měla jsem pocit, jako bych něco nedostala, něco co bych měla vědět, abych to lépe pochopila. A tak jsem s příběhem minimálně první polovinu knihy hodně bojovala a měla jsem problém se do knihy ponořit, a to se mi stává málokdy.

pátek 26. srpna 2016

Oddechový den v ZOO


Přicházím s dalším fotočlánkem, které mě nejenom baví tvořit, ale vidím, že vás je baví číst. A to je ta nejlepší kombinace.
Jak jistě víte, před pár měsíci (to nějak letí) jsem se začala věnovat trochu vážněji focení.  Ze začátku jsem pokukovala po nějakém systémovém kompaktu od Olympusu, ale táta mi na dobu neurčitou půjčil svoji zrcadlovku Canon EOS 1100D a já jsem začala zjišťovat jaký je to pocit fotit se schopnějším přístrojem. A byla jsem ztracená. Zjistila jsem, že zrcadlovka je to, čím chci fotit. Dokonce jsem přestala používat automatiku a začala jsem si parametry nastavovat sama. Učím se nové věci, chodím na přednášky a workshopy. Je to nový koníček, který mě úplně pohltil. A po jednom fotografickém workshopu jsem zjistila, že když se chci dál posouvat a fotit to, co mě baví, kromě základního objektivu 18-55 mm, se potřebuji dovybavit teleobjektivem. A tak jsme s tátou vybrali Canon EF-S 55-200 mm teleobjektiv, na který mi dokonce přispěl a já mu chci touto cestou ještě jednou poděkovat. Je to tento rok pro mě ten nejlepší dárek, jaký jsem dostala. Mám z něho obrovskou radost.