pátek 20. ledna 2017

O holocaustu úplně jinak

Jsou témata, která už byla knižně zpracována mnohokrát. V různých dobách, nespočetným množstvím spisovatelů a odlišnými způsoby. Jedním z nich je například holocaust. Je to součást naší historie, na kterou nejsme vůbec hrdí, ale víme, že je dobré si ji neustále připomínat. Tím pádem jde o vynikající literární námět. Časem ale čtenář, který rád čte o holocaustu, nabyde pocit, že je velmi těžké přijít s něčím novým a neokoukaným. Jaké ale bylo mé překvapení, když se mi do rukou dostala knížka izraelského spisovatele Lavie Tidhaira Muž leží a sní, která zobrazuje holocaust úplně jinak.


Muž leží a sní se odehrává v alternativním Londýně 30. let 19. Století. Politická situace je tu ale úplně jiná než o jaké jsme se učili na hodinách dějepisu. Lavie Tidhair svůj příběh umístnil do alternativního Londýna s temnou noir atmosférou a děj se odehrává po té, co se v roce 1933 místo fašistů dostali v Německu k moci komunisti – a tím se změnilo úplně všechno. Na fašisty a jejich přívržence byla vyhlášená honba. Trestaneckým táborům se tak vyhnuli jedině uprchnutím z Německa.  Londýn se tak následkem náhlé změny politické situace musí vypořádat s masivní migrační vlnou. Hlavním hrdinou tohoto příběhu je pan Wolf. Hned po pár stránkách vám dojde, že pod tímto pseudonymem se neskrývá nikdo jiný než Adolf Hitler, který přišel o všechno a je donucený se živit v temném, hříchy prohnilém Londýně jako soukromý detektiv. Dostane nový případ, v jeho okolí se vraždí prostitutky a on je shodou náhod vždy u mrtvoly, čímž se stává jedním z hlavních podezřelých. Smyčka se pomalu uzavírá a vypadá to, že se pan Wolf se nevyhne kontaktu s bývalými známými. A jinde, na jiném místě a v jiném čase, leží muž a sní svůj zvláštní sen.

sobota 14. ledna 2017

Navštívila jsem: Kočkafé Freya


Ještě předtím, než mě do postele zahnala chřipka, se kterou jsem strávila pár ne moc příjemných a upocených dní, mě kamarádka vzala do kočičí kavárny Kočkafé Freya, která se nachází v Bořivojově ulici v Praze. Každý, kdo mě zná, ví, že miluji kočky a toto byl pro mě prostě ráj. Všechno ještě umocněné tím, že jsem teď na pár měsíců nedobrovolně odloučená od své milované kočky (už se nemůžu dočkat, až se přestěhuju a budu si ji moc vzít k sobě). 
A najednou jsem byla na místě, kde bylo koček hodně a všechny byly extrémně milé, hodné, vrněly, tulily se a mohla jsem si je hladit do zbláznění. Pro mě to je ultimátní terapie. Miluji to místo a hlavně jeho myšlenku. Každá kočička, která se tam ocitla, tak našla druhý domov, protože ji zachránili z útulku nebo přímo z ulice a taková místa se vyplatí podporovat. No a k tomu si samozřejmě připočtěte skvělé kafe, vynikající dortíky, neskutečně milou obsluhu a vzadu v kavárně dokonce najdete malou knihovnu. No vždyť říkám, já jsem byla v sedmém nebi. Takže, když Pokud vám tedy není úplně dobře, máte toho hodně v práci, jste ve stresu, řešíte nějaké problémy, potřebujete na chvilku zregenerovat a jste tak trochu (no já možno trochu víc) kavárenský povaleč, tak tato kočičí kavárna je tím ideálním místem. Nebudete litovat. Ale varuji vás, možná se vám odtud nebude chtít odejít.

úterý 10. ledna 2017

Momenty roku 2016


A je to tady. Rok 2016 je konečně za námi a před námi je rok se šťastnou sedmičkou na konci. A taky je to pro vás, čtenáře, čas, kdy se na skoro všech blozích vyrojí články, shrnutí, bilancování a v případě knižních blogů seznamy a výběr toho nejlepšího, co jsme za rok 2016 přečetli. Původně jsem neměla v plánu psát žádný souhrnný článek. Když jsem nad tím ale přemýšlela, občas napíšu článek, který je spíš pro mě než pro vás. Je to takové moje shrnutí toho, co jsem zažila, abych časem nezapomněla. Protože vzpomínky jsou hrozně zvláštní věc. Nevím, jak to máte vy, ale já strašně rychle zapomínám. A to mě hrozně mrzí, protože jsou věci, které stojí za to si pamatovat. A to je jeden z důvodů, proč píšu právě tento článek. Chci si zaznamenat, co vlastně rok 2016 znamenal pro mě.

čtvrtek 5. ledna 2017

Prosinec v knihách

Maurizio de Giovanni - Bolest


Tahounem celé detektivky je komisař, který vidí mrtvé. I mě titul Bolest díky tomu zaujal. A jsem ráda, že jsem po něm sáhla. Protože díky tomu se mi do rukou dostala detektivka, která je jiná, s mistrně vykreslenou temnou atmosférou fašistické Neapole. Moc se mi líbily popisy prostředí, města i celkového psychického rozpoložení člověka, který se díky svému zvláštnímu nadání vyčlenil na okraj společnosti a nikoho si k sobě nepustí. Ten pocit bolesti, samoty, zoufalství prostupuje všemi stránkami a dostane se vám pod kůži. Při čtení vás bude doslova mrazit. Líbilo se mi, že autor nic nepřeháněl a všechno dávkoval postupně a pomalu, čímž detektivka získala poklidný průběh a svým tempem mi připomínala moje oblíbené klasické britské detektivky ve stylu Agathy Christie. A tak tu najdeme postupné odhalování informací, vztahů, občasný vhled do soukromí komisaře Ricciardiho a hlavně neustálý pocit samoty člověka, což se autorovi mistrně povedlo vyjádřit na stránkách knihy.

Víc jsem se rozepsala v recenzi.

pondělí 2. ledna 2017

Knižní tipy - leden 2017

Peter May - Útěk


Je rok 1995 a pětice mladíků v čele se sedemnáctiletým Jackem Mackayem opouští své domovy v Glasgow a míří do Londýna s cílem prosadit se v hudebním světě. Chlapci doma nechávají nudný život a své rodiny a utíkají za slávou a štěstím. Brzy ale zjistí, že skutečnost nemá s jejich sny nic společného, a tři z nich se po několika týdnech vracejí domů s nenávratně poškozenými životy. O padesát let později dojde v Londýně k brutální vraždě a tři muži, nyní téměř sedmdesátníci, se opět vydávají na známá místa hledat odpovědi na otázky, které je po pět desetiletí strašily a ničily jim život.
Vydává Host.


Petr Stančík - O díře z trychtýře

Už jste četli pohádku, jejíž hlavní hrdinka vůbec není? Teď máte možnost. Artová kniha spisovatele Petra Stančíka (cena Magnesia LItera za román Mlýn na mumie) a výtvarnice Toy Box (Zlatá stuha za komiks Moje kniha Vinnetou) vypráví napínavý příběh osamělé díry, která v gastrokosmu jedné kuchyně hledá planetu, na které žijí její kamarádky. Kniha je výjimečná tím, že do ní bude provrtaná opravdová díra, skrze níž můžete třeba vyfukovat bubliny, nebo pít limonádu brčkem. Text doprovodí 40 krásných celostránkových ilustrací, takže na své si přijdou i děti, které ještě nedovedou číst. Teď máte možnost pomoci této unikátní knize na svět a vydat se s ní na dobrodružnou cestu plnou fantazie a vůně čerstvě umleté kávy.
Vydává Argo.

pondělí 19. prosince 2016

Vítejte ve světě absurdna

Novinka současného francouzského prozaika Philippa Claudela Vyšetřování může na první pohled působit jako detektivka. Lze tak usuzovat podle názvu i anotace. Přece jenom má jít o vyšetřování série sebevražd mezi zaměstnanci Podniku ve Městě, kam je Vyšetřovatel poslaný. Ale už od první chvíle, co Vyšetřovatel vstoupí do Města, to vypadá, jakoby se proti němu všichni a všechno spiklo. Musí řešit jeden absurdnější problém za druhým. Jak to nakonec všechno dopadne, a zda se mu povede přijít na kloub všem záhadám, které ho v tomto zvláštním městě potkají, zjistíme, až když se začteme a necháme se tak vtáhnout do zvláštního a absurdního světa a příběhu, který mnohým z nás může připomínat tvorbu Franze Kafky.


Musím se přiznat, že francouzskou literaturu moc nevyhledávám. Teď se mi ale dostal do rukou titul, který mě zaujal jak svou působivou obálkou (prostě mi ta ilustrace připomínala Hercula Poirota), tak samotnou anotací. Já mám záhady v příbězích moc ráda, a tak bylo jasné, že dám tomuto titulu šanci. Vůbec jsem ale netušila, o jak svérázný příběh půjde.
Philippe Claudel je francouzský spisovatel a filmový režisér, který je profesorem literatury na univerzitě Nancy. Vyšetřování je jeho aktuální novinkou, ale nejde o jeho první titul, který byl u nás vydaný. Jde už o čtvrtý román, přitom jeho předchozí díla jsou velmi dobře přijímána a vysoce hodnocena. Je dokonce držitelem pár prestižních ocenění. Román Brodeckova zpráva byl u nás jedním z finalistů v Magnesii Liteře jako nejlepší překladový titul roku.

pátek 9. prosince 2016

Mrazivá italská noir detektivka

V dnešní době je knižní trh přesycený detektivkami severských autorů a je jedno, zda ji napsal Nor, Švéd, Fin nebo Dán. Čtenáři si je oblíbili a vysloveně je vyhledávají. Pro mnohé se stali zosobněním kvality tohoto žánru. Já taky patřím mezi ty čtenáře, kteří mají detektivky v oblibě, a tak jsem jich přečetla fakt hodně. Ale postupem času se snažím v tomto žánru najít a vyzkoušet i něco jiného, nového, neokoukaného. A proto jsem měla radost, když jsem zjistila, že na naši knižní scénu přichází temná italská detektivka s noir prvky a mrazivou atmosférou - Bolest od Maurizia de Giovanniho odehrávající se ve fašistické Neapoli třicátých let minulého století.


Hlavním hrdinou této jedenáctidílné detektivní série je komisař Ricciardi, který má takovou atypickou vlastnost. Vidí totiž duchy. I když to nejsou duchové v pravém smyslu slova. Jde spíš o poslední chvíle násilně zemřelých bytostí. Komisař Ricciardi vidí jejich zubožený stav a slyší poslední slova, které vyslovili, cítí lásku, zklamání, zoufalství i bolest v té nejintenzivnější formě. Jde spíš o negativní energii, která přebývá po smrti. Každopádně to není nic příjemného a komisaře Ricciardiho to negativně ovlivnilo, ale naučil se s tím žít. V práci komisaře je to pro něho občas i výhodou. V detektivce Bolest s ním řešíme brutální vraždu světově proslulého tenora Arnalda Vezziho, kterého našli mrtvého v jeho šatně. Jde o neoblíbeného člověka a postupným vyšetřováním komisař zjišťuje, že je spíš problém najít někoho, kdo ho rád měl, a tak motiv na jeho vraždu mohl mít kdekdo. Pomůže ale komisaři k vyřešení případu pěvcova poslední slova, které slyší díky svému zvláštnímu nadání?