pondělí 19. prosince 2016

Vítejte ve světě absurdna

Novinka současného francouzského prozaika Philippa Claudela Vyšetřování může na první pohled působit jako detektivka. Lze tak usuzovat podle názvu i anotace. Přece jenom má jít o vyšetřování série sebevražd mezi zaměstnanci Podniku ve Městě, kam je Vyšetřovatel poslaný. Ale už od první chvíle, co Vyšetřovatel vstoupí do Města, to vypadá, jakoby se proti němu všichni a všechno spiklo. Musí řešit jeden absurdnější problém za druhým. Jak to nakonec všechno dopadne, a zda se mu povede přijít na kloub všem záhadám, které ho v tomto zvláštním městě potkají, zjistíme, až když se začteme a necháme se tak vtáhnout do zvláštního a absurdního světa a příběhu, který mnohým z nás může připomínat tvorbu Franze Kafky.


Musím se přiznat, že francouzskou literaturu moc nevyhledávám. Teď se mi ale dostal do rukou titul, který mě zaujal jak svou působivou obálkou (prostě mi ta ilustrace připomínala Hercula Poirota), tak samotnou anotací. Já mám záhady v příbězích moc ráda, a tak bylo jasné, že dám tomuto titulu šanci. Vůbec jsem ale netušila, o jak svérázný příběh půjde.
Philippe Claudel je francouzský spisovatel a filmový režisér, který je profesorem literatury na univerzitě Nancy. Vyšetřování je jeho aktuální novinkou, ale nejde o jeho první titul, který byl u nás vydaný. Jde už o čtvrtý román, přitom jeho předchozí díla jsou velmi dobře přijímána a vysoce hodnocena. Je dokonce držitelem pár prestižních ocenění. Román Brodeckova zpráva byl u nás jedním z finalistů v Magnesii Liteře jako nejlepší překladový titul roku.

pátek 9. prosince 2016

Mrazivá italská noir detektivka

V dnešní době je knižní trh přesycený detektivkami severských autorů a je jedno, zda ji napsal Nor, Švéd, Fin nebo Dán. Čtenáři si je oblíbili a vysloveně je vyhledávají. Pro mnohé se stali zosobněním kvality tohoto žánru. Já taky patřím mezi ty čtenáře, kteří mají detektivky v oblibě, a tak jsem jich přečetla fakt hodně. Ale postupem času se snažím v tomto žánru najít a vyzkoušet i něco jiného, nového, neokoukaného. A proto jsem měla radost, když jsem zjistila, že na naši knižní scénu přichází temná italská detektivka s noir prvky a mrazivou atmosférou - Bolest od Maurizia de Giovanniho odehrávající se ve fašistické Neapoli třicátých let minulého století.


Hlavním hrdinou této jedenáctidílné detektivní série je komisař Ricciardi, který má takovou atypickou vlastnost. Vidí totiž duchy. I když to nejsou duchové v pravém smyslu slova. Jde spíš o poslední chvíle násilně zemřelých bytostí. Komisař Ricciardi vidí jejich zubožený stav a slyší poslední slova, které vyslovili, cítí lásku, zklamání, zoufalství i bolest v té nejintenzivnější formě. Jde spíš o negativní energii, která přebývá po smrti. Každopádně to není nic příjemného a komisaře Ricciardiho to negativně ovlivnilo, ale naučil se s tím žít. V práci komisaře je to pro něho občas i výhodou. V detektivce Bolest s ním řešíme brutální vraždu světově proslulého tenora Arnalda Vezziho, kterého našli mrtvého v jeho šatně. Jde o neoblíbeného člověka a postupným vyšetřováním komisař zjišťuje, že je spíš problém najít někoho, kdo ho rád měl, a tak motiv na jeho vraždu mohl mít kdekdo. Pomůže ale komisaři k vyřešení případu pěvcova poslední slova, které slyší díky svému zvláštnímu nadání?

středa 7. prosince 2016

Knižní tipy - prosinec 2016

František Kotleta - SPAD

Postapokalyptický román mistra akční fantastiky Františka Kotlety.
Nebyla to třetí světová válka, ale ta největší občanská válka v dějinách. Trvala čtyřicet let. Dodnes se historici dohadují, jak začala. Jedno je ale jisté - ještě neskončila. Miliony mrtvých, rozvrácená Evropa roztříštěná na stovky malých státečků, jejichž hranice se mění tak rychle, že je nikdo nezkouší ani zakreslovat do map. A stejně rychle v tomto světě můžee ztratit svobodu nebo život.
Co stát, to jiné zákony. A kdo má zbraň, ten si může vytvořit zákony vlastní. Tedy jen do okamžiku, kdy narazíte na silnějšího zákonodárce.
Vydává Epocha.


Marek Šindelka - Únava materiálu

Dlho očakávaný román Marka Šindelky, nositele Ceny Jiřího Ortena a Magnesie Litery za prózu, reaguje na aktuální téma - migrační vlnu. Popisuje cestu dvou bratrů z nejmenované země ohrožené válkou do Evropy. Jejich trasy se záhy rozdělí a každý pokračuje na vlastní pěst: bez mapy, bez spojení, bez kontaktu. Sledujeme složitou a bolestnou ,,cestu na sver", zároveň s tím však čteme knihu o Evropě viděné zvenčí. O Evropě připomínající velký fungující stroj. Jediné, co tu proti němu stojí, je zranitelné lidské tělo. Tělo vykořeněného člověka, redukovaného na problém, na statistický údaj, na materiál.
Vydává Odeon.


neděle 4. prosince 2016

Listopad v knihách

Sarah J. Maas - Půlnoční koruna (Skleněný trůn #2)


Nemůžu si pomoct, ale tato série mě neskutečně baví. Z prvního dílu jsem byla nadšená, u Půlnoční koruny jsem však měla ještě daleko lepší pocit. Po přečtení prvního dílu jsem se zamýšlela nad tím, zda se Sarah J. Maas povede udržet kvalitu celé série i v dalších dílech tak, jako se jí povedlo nastavit v Skleněném trůnu. Musím zkonstatovat, že jí to zatím jde moc dobře. První díl byl v podstatě seznamování se s postavami a prostředím, v Půlnoční koruně se teprve rozebíhá ta pravá fantasy akce. Byla to skvělá jízda, která znovu působila tak, že jsem nechtěla knihu ani na chvíli odložit. Autorka dále rozvíjí myšlenky, s kterými začala v prvním dílu, gradovala napětí, záhady i romantiku. I když není drsná ve stylu fantasy krále George R. R. Martina, i ona v některých chvílích své postavy nešetří, a to dodává této fantasy sérii ten správný nádech. Jsem fakt zvědavá, jak to bude pokračovat dál. Protože našlápnuto má tato série fakt skvěle. A já se tak s radostí nechám vtáhnout do dalšího dílu, protože k Celeaně a celému fantasy světu, ve kterém žije a bojuje, se vrátím velmi ráda. Přece jenom je tu toho ještě hodně, co je třeba odhalit a vyřešit. Autorce se zase jednou podařilo vystupňovat příběh tak, abychom měli chuť v něm pobýt ještě trochu déle a přijít na kloub všem záhadám. 

neděle 27. listopadu 2016

Český debut z IT prostředí, který vtáhne a zaujme

Ráda objevuju nové české autory, a proto jsem měla radost, když jsem zjistila, že v Nakladatelství Paseka vychází román Tomáše Grombíře s názvem Jedničky a nuly o informační revoluci, která proběhla v posledních třiceti letech. Vždy ráda sáhnu po knížce, ve které se dozvím něco nového. Zde se jedná o tematiku rozvoje informačních technologií, internetu a sociálních sítí -  a to mě hodně zajímá. Děj se odehrává v pro mě známém prostředí, o to víc mě tento titul lákal k přečtení. 

Debutový román českého spisovatele Tomáše Grombíře nám na zhruba 300 stránkách pomocí příběhu programátora Adriana ukazuje, jakým složitým procesem vývoje prošly počítače, internet i lidské vztahy. Samotný Adrian byl odmalička považovaný za šprta, s ostatními dětmi moc nevycházel, ale o to víc si rozuměl s čísly a počítači. Bavilo ho programování a vše, co se týkalo nejnovějších informačních technologií. Byl ale dokonalý outsider. Díky svým schopnostem se mu podařilo v průběhu studia sehnat dobré zaměstnání. A tak se ocitl ve společnosti, kde se sám podílel na rozvoji internetu a různých aplikací v České republice a později i v zahraničí, což ho vyšvihlo mezi nejbohatší mladé lidi dané doby. Ale jak to bývá, s velkýma penězi přichází i problémy.
Musím se přiznat, že ze začátku jsem od postavy Adriana čekala něco úplně jiného, než se z něho nakonec vyvinulo. Měl jednoduše štěstí a ocitl se v té správné době na tom správném místě. I když se z něho stal jeden z nejbohatších mladých lidí, tak se podle toho nikdy nechoval. Neměl přátelé, jenom kolegy, a měl problémy se ženami.  Prostě typický outsider, který si žije ve svém vlastním světě, který je tvořený jemu známými jedničkami a nulami.

pondělí 7. listopadu 2016

Říjen v knihách

Michelle Losekoot, Miloš Říha – Bez jablka



Skvělé. Úžasné. Vtipné. Psané s nadhledem a humorem. Neskutečně čtivé a prostě ze života. Já se právě teď nacházím před třicítkou, a tak se mi do rukou dostala kniha, která jako by byla psaná právě pro mě. Zaobírá se vztahy dnešních třicátníků, touto zrychlenou, přetechnizovanou online dobou a celé je to neskutečně trefné, upřímné a klidně bych se pod to podepsala. Já jsem se v těch textech našla a myslím, že to tak bude mít každý. Je to čtení jak pro ženy, tak i pro muže. Podle mého názoru jde o první knihu vydanou blogery, která určitě stojí za to. Ideální vánoční dárek i pro lidi, co moc nečtou. Zaujme, pobaví a nechá prostor i pro přemýšlení. Neskutečně bavilo.

čtvrtek 3. listopadu 2016

Knižní tipy - listopad 2016

Tomáš Grombíř - Jedničky a nuly


Poutavý román o době, kterou jsme všichni zažili, a která je už historií. Návrat do časů, kdy bylo možné vše. A také jedinečné, zasvěcené a vtipné vyprávění o informační revoluci, která za posledních třicet let fantastickým způsobem proměnila společnost. Až do příchodu na pražskou vysokou školu byl mladičký 
Adrian dokonalou nulou. Nesebevědomý, sexuálně strádající kluk bez přátel i zkušeností však má vášeň v programovaní, které jej v hlavním městě katapultuje do světa velkých peněz, luxusu a nejrůznějších špinavostí.
Vydává Paseka.


Karel Jaromír Erben - Komiksová Kytice



Karel Jaromír Erben by v letošním roce oslavil 205. narozeniny. I na tuto počest proto vzniklo v rukou dvanácti českých ilustrátorů unikátní komiksové zpracování jeho nejslavnějšího díla - Kytice. Pod Komiksovou Kyticí, která vychází v edici Český Grimm, jsou podepsáni přední čeští ilustrátoři: legenda pražského graffiti Delarock, oceňovaná knižní ilustrátorka Kateřina Bažantová či Vladimír Strejček ze studia DRAWetc. a mnoho dalších.
Vydáva Transmedialist.


pátek 28. října 2016

Skutečně ten nejhodnější chlapec

Knížka vydaná Nakladatelstvím Argo se ke mně dostala jako dárek. Při nešťastném úrazu na horském kole se mi povedlo zlomit si ruku, a tak jsem si nezapomněla postěžovat na sociálních sítích. Všimli si toho i ti nejlepší Martinusáci z internetového knihkupectví Martinus.cz a jako dárek mi poslali knížku, aby mi to léčení šlo lehčeji. Přiznám se, že jsem o té knize doteď neslyšela, ale po přečtení anotace mě hned zaujala. A ještě k tomu Argo patří mezi moje oblíbené nakladatelství. Takže mi tenhle dárek udělal velkou radost.


Nejhodnější chlapec je příběhem autistického chlapce, vlastně už muže, Todda Aarona, který skoro celý svůj život žije v různých zařízeních pro lidi se zvláštními potřebami. Náš příběh začíná v Paytonu. V první kapitole se vrátíme s Toddem do dětství, kdy ho jako jedenáctiletého kluka matka právě přivezla do Paytonského sociálního centra, kde nakonec zůstane po zbytek svého života. V tomto příběhu sledujeme svět a život očima padesátiletého autistického muže a hlavně různé impulsy, okolnosti a změny, které ho ovlivňují a musí se s nimi vypořádat.  Do jeho života vstoupí nový ošetřovatel, s kterým má od začátku problém vycházet, spřátelí se s novou obyvatelkou Paytonu Martine, jezdí za ním na návštěvy jeho bratr a jednoho dne se na základě různých okolností rozhodne, že chce jít domů za bratrem a odejde. A ve všech těchto událostech se prolíná současnost s minulostí, hlavně s Toddovými vzpomínkami na dětství a rodiče.

sobota 15. října 2016

Proč být online

Nedávno jsem si po dlouhé době (asi po třech měsících) byla zaběhat. Běhání je pro mě skvělá aktivita, při které si utřídím myšlenky a vyčistím hlavu. Nikdy mi to nešlo, a ani asi nijak extra nepůjde, ale už dokážu bez jakéhokoliv zastavení uběhnout 5 km, a tak jsem na sebe hrdá (nesmějte se, před rokem jsem to ještě nezvládala). A píšu o tom proto, že při tom nedávném běhu jsem přemýšlela nad tím, co všechno se za poslední dobu stalo. Byla jsem hlavně nadšená ze setkání, které jsem ten den měla, a uvědomila jsem si jednu důležitou věc. Tak jsem se rozhodla o tom napsat článek. Bude to jeden z těch osobnějších článků. Chci se ale s vámi pobavit o tom, proč je podle mě dobré být online a jak online svět ovlivnil můj offline život. Jde samozřejmě o můj osobní názor, postoj a zkušenosti.



V dnešním světě žijeme hodně online. Máme sociální sítě, díky kterým komunikujeme nejenom s kamarády, ale seznamujeme se i s novými lidmi. Pravidelně požíváme facebook, twitter, instagram, snapchat, blogy, youtube, fóra, diskutujeme, komentujeme, zveřejňujeme části svých životů, fotky, videa, livestreamujeme a tak dále. Hledáme si nové informace, čteme zprávy, vzděláváme se. Nikdy nebyl přístup k informacím a lidem jednodušší.
Já díky blogu žiju intenzivně online. Založila jsem si ho před dvěma lety. Už nějakou dobu jsem četla knižní blogy a pravidelně v nich hledala inspiraci. Měla jsem ale problém najít blogy, které píšou o knihách, které čtu já. V mém okolí se moc knihomolů nenacházelo, a tak jsem doufala, že když začnu psát knižní blog, tak se budu moct bavit se svými čtenáři o knížkách, které čtu já a najdu podobně knižně naladěné lidi. Ale co vám budu povídat, nebylo to vůbec tak lehké, jak jsem si představovala. Prorazit se začínajícím blogem je fakt těžké. I tak jsem psala recenze, u kterých se mi teď nechce věřit, že jsem je psala já. Líbí se mi, jak jsem se každou recenzí posouvala a zlepšovala. Blog mi toho mnoho dal. Naučila jsem se psát, pracovat s obrázky, celým bloggerem a vizuálem blogu, později se základy html. Vytvářela jsem si ho k obrazu svému, četla články o tom, jak ho vylepšit a zlepšit se, sledovala youtube tutoriály,jak na hezčí design, na který budu moct být hrdá. Jak rostl blog, tak jsem rostla i já. A pak jsem si začala fotit vlastní fotky a to byl ten bod, kdy jsem objevila krásu focení. Moje nové hobby, vedle knih a kola, další obrovská láska. Něco, co mi fakt jde a vypadá, že na to  mám talent, i když mám minimální teoretické znalosti. Něco, co mě úplně pohltilo a blogu dodalo ten vizuál, který jsem si vždy představovala. A jsem s ním nanejvýš spokojená. Postupně, jak jsem rostla, tvořila, dělala to, co mě baví, přišli i ti pravidelní čtenáři. Není jich moc, ale jsem za ně ráda. Stále jsem zastánce toho, že kvalita je důležitější než kvantita a opravdu si cením každého vracejícího se člověka. Protože vím, že jsme na stejné vlně, a to se počítá.

pondělí 10. října 2016

A co když je skutečně nevinný?

Kdo čte můj blog pravidelně, tak velmi dobře ví, že Dominik Dán je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů detektivek a vyšetřovatele Richarda Krauze bych si nejraději vzala za muže :D. Možná je to tím, že se jeho příběhy odehrávají ve slovenském prostředí - a to je mně skutečně blízké. Možná je to myšlením, řečí anebo poznámkami, které čtu mezi řádkami jeho detektivek. Protože žiji v Česku, mám radost, že také zde vychází jeho detektivky a nejsem o ně tak ochuzená. Při poslední jeho knize, kterou jsem četla v češtině, jsem byla zklamaná z překladu, který byl dle mého názoru hrozný. Nedávno mu vyšla novinka pod názvem Cela číslo 17 a já jsem se rozhodla, že dám českému překladu ještě poslední šanci. A jak to nakonec dopadlo?


Cela číslo 17 zachycuje příběh inspirovaný skutečnou událostí. Jde o vysokoškolského profesora matematiky Kamila Puskailera, který si už 4 roky odpykává trest za vraždu manželky. Její vražda se stala za podezřelých okolností, i když si Kamil nic pořádně z toho večeru nepamatuje, protože po oslavě narozenin byl mírně indisponovaný, je přesvědčený, že je nevinný. Ale důkazy hovoří proti němu. Nakonec je odsouzený na 13 let vězení. Začátky ve vězení prožívá velmi těžko, ale postupně si zvykne a  po pár letech mu osud přihraje na doučování matematiky syna ředitele věznice. Kamil je přesunutý do administrativy a tam zaznamená svůj příběh, který se shodou náhod dostane do rukou detektivovi z oddělení vražd, Richardovi Krauzovi. Ten má právě relativně dost volného času, a tak se spolu se svým parťákem, nenapravitelným sukničkářem, Josefem „Chosem“ Fišerem rozhodnou, že se na to kouknou.

úterý 4. října 2016

Září v knihách

Laura Barnett - A co kdyby to bylo jinak?



A co kdyby to bylo jinak? se zabývá základní otázkou, kterou si občas položí každý z nás. Co by se stalo, kdybychom se tehdy rozhodli jinak? Byli bychom tam, kde jsme teď, anebo úplně jinde? Bylo by nám lépe, hůř, anebo jen jinak? Tato kniha nám na příběhu vztahu dvou lidí ukazuje, jak by se vyvíjel jejich vztah, život, kariéra, kdyby se v nějakých detailech změnily okolnosti jejich seznámení. A tak tu máme tři dějové linie a každá se rozbíhá jiným směrem. V první se Eva a Jim seznámí a vytvoří pár, v druhé se jeden druhému těsně vyhnou a ve třetí se seznámí, ale okolnosti jim zabrání být spolu. A tak sledujeme, jakými směry se ubírají jejich životy. Na první pohled příjemná oddechovka byla velmi příjemným překvapením. Bylo to čtivé, zajímavé, poutavé a absolutně nepředvídatelné. Příběh nás nechá uvažovat nad tím, že i když na první pohled může vypadat něco ideálně, postupem času se to může vyvinout do něčeho úplně jiného a naopak. Knihu doporučuji každému, kdo si chce oddechnout, ale nechce se při čtení nudit. Byly tady emoce, vztahy, lásky, zklamání a očekávání. Vlastně všechno, co přináší život. V každé dějové linii mírně pozměněné. Bylo velmi zajímavé sledovat, kam až se jejich životy posunuly, že občas stačí jen malý detail, aby to změnilo celý život a jeho směrování. Rozhodně doporučuji číst velmi pozorně. Já jsem se občas ztrácela v jednotlivých liniích, jménech a událostech. Hlavní postavy byly stále stejné, ale měnily se okolnosti v závislosti na dějové linii.  

sobota 1. října 2016

Knižní tipy - říjen 2016

Tidhar Lavie - Muž leží a sní

Druhá polovina 30. let 20. století. Evropa je v krizi a Velká Británie se potýká s přílivem uprchlíků. V Německu totiž došlo k Pádu, moci se chopili komunisté, a tak boháči i fašisté, nechtějí-li skončit v trestaneckém táboře, musí utéct za hranice. Většinou se rychle vzpamatují a dál se věnují tomu, na co mají talent, třeba obchodu nebo organizovanému zločinu, ale jistý pan Wolf je muž s ideály, hnusí se mu všeobecný morální úpadek, a zatímco živoří v zaměstnání soukromého detektiva, sní o tom, že už brzy vydá další část svého životního díla, knihy nazvané Můj boj. 
Pravda, mezitím si ještě bude muset vytrpět něco sexuálního ponížení v rukou zdegenerovaných prostitutek či špinavé Židovky a párkrát dostane pořádnou nakládačku, ale to muže jeho formátu nezlomí. Zatím v jiném čase a na jiném místě leží muž a sní…
Vydává Argo.

Ryan Robert - Mrtví nikam neutečou

Po návratu z první linie doktor Watson bojuje s démony války ve vlastní mysli. Prožité hrůzy ho pronásledují ve snech. Stejně jako tisíce dalších se nedokáže vyrovnat s peklem, jímž si prošel. Svou zkušenost se rozhodně využít a pomoci stále narůstajícímu počtu mužů trpících psychickými problémy. Kdesi ve střeženém koutu Anglie na něj čeká další pacient. Muž, který jako jediný přežil nehodu opředenou tajemstvím. Sedm vojáků zemřelo, on zešílel a není schopen slova. Na jeho výpovědi však závisí osud celého projektu, jenž by mohl zvrátit válku ve prospěch Anglie. A v Anglii žije pouze jeden lékař, který by mohl celou záhadu rozřešit. Doktor Watson se znovu pouští do nebezpečného dobrodružství, při němž se ukáže, že ve válce se nepřítel může objevit na obou stranách fronty.
Vydává Plus.

pondělí 26. září 2016

Magický příběh síly palestinských žen

Jsou knihy, které na své čtenáře zapůsobí už po přečtení prvních stránek, někdy i prvních vět. Knihy, po jejichž přečtení už nic nebude takové jako dřív a už se na svět nebudete dívat těmi stejnýma očima. Knihy, které vás zasáhnou v tom nejhlubším jádru a vyvolají ve vás emoce, díky kterým nebudete chtít, aby příběh skončil. A přitom to udělají úplně přirozeně, nenápadně. Stránku po stránce, myšlenku po myšlence. Ani se nenadějete a příběh si s sebou budete nést ještě hodně dlouho ve svém srdci. A toto všechno se mi stalo, když jsem otevřela knihu Modrá mezi nebem a zemí. Ztratila jsem se v příběhu silném a současně magickém.


Susan Abulhawa je americko-palestinská autorka, která si udělala jméno už svojí první knihou Rána v Dženínu. Díky ní byl o Modrou mezi nebem a zemí obrovský zájem a ještě před vydáním byla prodána do 19 zemí. Samotná autorka částečně čerpá ze svých životních zkušeností. Je dcerou palestinských utečenců a po rozchodu rodičů byla neustále přemísťována mezi příbuznými v USA, Jordáne a Kuvajte, až nakonec skončila v pěstounské rodině v USA. Je aktivistkou za lidská práva a celý život zasvětila boji za zlepšení podmínek palestinských dětí v utečeneckých táborech.
Modrá mezi nebem a vodou je magickým příběhem tří generací žen jedné palestinské rodiny a zároveň příběhem tragické nelidské katastrofy, která nemá na tomto světě obdoby. Příběh začíná v roce 1947 v palestinském městečku Beit Darasu, v rodině Barakových, kterou tvoří ovdovělá zvláštní matka a její dvě dcery Nazmíja a Mariam a syn Mahmúd. Všichni žijí své harmonické životy mezi přáteli a rodinou.  Kvůli útoku izraelských vojsk jsou nuceni opustit svoji domovinu a přesunout se do Gazy.  Věří, že jde jenom o dočasné opatření a zanedlouho se budou moct vrátit domů. Vůbec netuší, že právě začíná jedno z nejčernějších období v životě palestinského národa.

neděle 18. září 2016

Nejde si ho nezamilovat


O svém novém papírenském objevu, e-shopu se stylovým papírenským zbožím Kaš-mi-daš, jsem vám psala hned, jak jsem ho našla. Ono to ani nešlo jinak, já jsem se do těch nádherných papírenských produktů jednoduše zamilovala. Paní Zlatu Vavruškovou, která je hlavním motorem celého obchodu, jsem si našla s jejím stánkem na Design marketu u Národního divadla a už při prvním pohledu jsem byla nadšená. Nejenom z její osobnosti, z které vždycky, když ji potkám, srší optimizmus a dobrá nálada, ale hlavně tím papírenským sortimentem, který mi prostě učaroval. Tehdy jsem si odnesla sešítek na zápisky v skandinávském designu používám ho denně) a tužku s kočičkou. Na tu mám trošičku smůlu, i když se s ním skvěle píše. Ta první se mi někam zatoulala a ta druhá po pádu prostě přestala fungovat. Asi je to znamení, že mám dát šanci nějakému jinému zvířátku. Ale to jenom tak na okraj k tomu, že u mě se ty věci občas chovají jako živé ;)
Už v prvním článku jsem psala o tom, že Kaš-mi-daš připravuje otevření kamenného obchůdku v pražských Vinohradech a i když je otevřený už měsíc, stále jsem neměla čas se tam zastavit. Až dokud mi do schránky nepřišla pozvánka na slavnostní otevření obchůdku 16. září. Nemohla jsem odolat. Už jenom to, že jsem dostala krásnou papírovou pozvánku, bylo pro mě dostatečnou motivací vylézt z postele v pátek dřív, protože odpoledne jsem musela do práce, a zastavit se tam. A musím vám říct, že jsem byla nadšená. Obchůdek je malý, ale neskutečně útulný. Ta atmosféra, která na vás dýchne hned od vstupu, je prostě kouzelná. Je vidět, že holky si na tom prostoru daly opravdu hodně záležet a náležitě si ho upravily podle svých představ. Proběhlo velmi srdečné přivítání od samotné zakladatelky Zlaty, nějaké malé občerstvení a osobní prohlídka obchůdku, z kterého bych si nejraději odnesla polovinu věcí, kdybych pro ně měla využití. Já sama jsem z jejich sortimentu zatížená na sešity a pera. Ruční psaní na papír má pro mě to největší kouzlo a hlavně je to relax. Ale najdete tu toho mnohem víc: balicí papíry, sešity, diáře, tužky, razítka, ručně soustružená pera a jiné papírenské produkty jak zahraničních, tak domácích tvůrců.

středa 14. září 2016

Jak se z mojí sestry stala paní


Moje malá sestřička se vdala. Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit. V mých očích to bude navždy ta malá otravná potvůrka, která mě nikdy nenechala v klidu si číst, ale pořád chtěla něco dělat. Ráno brzo vstávala a vymýšlela vylomeniny. Nesnášela jíst k obědu polívku, byla schopná strávit hodiny ve vodě v rybníku, stavěly jsme spolu bunkry, na laně od houpačky na zahradě jsme se učily dělat výmyky. Když babička předělávala kuchyň, ve vystěhovaném nábytku na dvoře jsme si hrály na poštu. Nacvičily jsme si rozhlasovou hru o stoleté babičce Petržalkové a předváděly to před rodinou. Měla takový úspěch, že jsme ji nakonec předváděly před celou vsí i školou. Ještě teď ji vidím v tom babičkovském převleku vysvětlovat důchodcům,jak se dožít vysokého věku sto let. A oni se u toho bavili, protože Katka to hrála fakt skvěle. Připravily  jsme doma Halloween, nacvičovaly si různé tance. Oblíkly jsme se do šílených oblečků a fotily se na samospoušť, doma ty fotky někde ještě určitě jsou. Toužily jsme spolu po domácím zvířátku (Katka vždy víc). A je toho mnohem víc. Zažily jsme spolu krásné dětství plné výmyslů, dobrodružství i hádek. Toto všechno mi v rychlosti proběhlo hlavou, když jsem ji viděla kráčet k oltáři. Takovou nádhernou (byla to ta nejkrásnější nevěsta jakou jsem kdy viděla), dospělou, odhodlanou a šťastnou. Byla jsem tak neskutečně dojatá a měla jsem co dělat, abych zadržela slzy, které jsem měla na krajíčku. Z mé sestřičky se stal nádherný člověk, který ví, co v životě chce a jde si za tím. A má po svém boku skvělého muže.

pondělí 5. září 2016

Srpen v knihách

Anton Myrer - Poslední kabriolet


Poslední kabriolet je kniha, o které jsem neslyšela, dokud jsem ji nedostala jako dárek k narozeninám. Jde o klasický příběh jedné generace zasáhnuté druhou světovou válkou. Odehrává se před, v průběhu i po válce. Ve skupině pěti kamarádů sledujeme bezstarostní osudy každého z nich od začátku studia na Harwardu. Postupně, jak se blíží vojna, se i příběh stává stále ponuřejší a pochmurnější. A všechno je propojené jedním kabrioletem, který postupně putuje mezi kamarády a jeho stav je symbolickým vyjádřením stavu jejich přátelství i světa. Autorovi se krásně povedlo vyjádřit emoce postav a předat to čtenáři. Emoce jsou vlastně to hlavní, co vám tato kniha dá. Je to příběh jedné generace, zachycuje vzájemné vztahy, lásky, zklamání, přátelství a nechá nás, aby nám postavy tohoto příběhu přirostli k srdci. Prožíváme s nimi všechno. Autor si nebere servítky a zobrazuje realitu a vojnu takovou, jaká byla, drsnou a krutou. Zaobírá se problematikou začlenění vojáků do společnosti v poválečném období. Velmi zajímavé je zobrazení mezigeneračního konfliktu, který v závěru vyvstane. Podařilo se mu ukázat rozdíly v názorech a postojích, které vyústily do výměny názorů mezi rodiči a jejich dětmi. Velmi silný příběh, který mně osobně hodně zasáhl. Mohla bych ho přirovnat k mým oblíbeným Třem kamarádům od Remarqua. Jde o podobný příběh, atmosféru, emoce, jenom Poslední kabriolet není až tak známý. A to je škoda. Jsem velmi ráda, že se mi tento titul dostal do rukou a hned jsem ho zařadila mezi své oblíbené.  

Dominik Dán - Krev není voda


Krev není voda je další příběh situovaný do Našeho města, jde už o 21. díl této detektivní série. Příběh se odehrává v roce 1992, pár měsíců před oficiálním rozdělením Československé republiky. Detektivové z oddělení vražd mají následkem neuvážené porevoluční amnestie práce nad hlavu. Množství propuštěných zločinců v ulicích jejich města jim dělá vrásky a vedení od nich chce okamžité výsledky. A v této neklidné době Richarda Krauze požádají o pomoc kolegové z Brna, kteří vyšetřují podezřelý případ požáru, při kterém uhořela žena s malým dítětem.
Příběh je zase jednou skvěle vystavěný, napínavý. Autor nám předkládá dvě dějové linie a dva případy, které spolu zdánlivě nesouvisí, a nechá na nás čtenářích, abychom si vše postupně spojili sami. A jak jsme od něho zvyklí, není to průhledný případ, který bychom odhalili hned na začátku, ale napíná nás až do poslední stránky. Sama jsem si vytvořila více verzí, než jsme přišla na to, jak to bylo ve skutečnosti.
Více se můžete dočíst v recenzi.

středa 31. srpna 2016

Knižní tipy září 2016

J. K. Rowlingová, Jack Thorne, John Tiffany - Harry Potter a prokleté dítě

Harry Potter a prokleté dítě, chystaná divadelní hra Jacka Thornea založená na novém příběhu J. K. Rowlingové, Johna Tiffanyho a Jacka Thornea, je prvním oficiálním potterovským příběhem na divadelních prknech. Odehrává se devatenáct leto po posledním příběhu ze série o Harrym Potterovi. Světová premiéra byla naplánována na 30. července 2016 a proběhla v londýnském West Endu. Harry Potter to nikdy neměl snadné a teď, jako přepracovaný zamšstnanec Ministerstva kouzel, manžel a otec tří školáků, to má ještě těžší. Potýká se s minulostí, která nechce zůstat, kam patří, a jeho nejmladší syn Albus se mezitím musí prát s tíhou rodinného dědictví, o které nikdy nestál. Minulost a současnost se čím dál hrozivěji prolínají a otec i syn zjišťují nepříjemnou pravdu: temnota někdy vyvěrá z nečekaných míst. 
Vydává Albatros.

Lars Kepler - Playground

Přístavní město plné násilí je nebezpečné místo. A ze všeho nejnebezpečnější je dětské hřiště. Jasmin Pascalová-Andersonová má hodnost poručíka švédské armády. Během mise NATO v severním Kosovu se její jednotka ocitne v boji. Jasmin ztratí dva ze svých mužů a sama je těžce zraněna. Na celých čtyřicet vteřin se jí zastaví srdce, načež je znovu přivedena k životu. Po probuzení mluví o své zkušenosti z klinické smrti: byla převezena do tajemného přístavního města, které představuje přechod mezi životem a smrtí a panuje v něm krutý a nespravedlivý systém. Jasmin je ze svých zážitků zmatená a rozrušen. Co se jí stalo během těch vzácných vteřin, kdy se jí zastavilo srdce? A jak se jí podařilo z města uniknout a vrátit se do života?
Vydává Host.

pondělí 29. srpna 2016

Smrt za příběh

Já se vrátím je drama nizozemského autora Adriaana van Dise, který nám předkládá komplikovaný příběh vztahu matky s temnou minulostí a syna, který celý život touží po její lásce a uznání. Přišla ale chvíle, kdy po něčem touží matka. Je jí skoro sto let a chce už zemřít. A tak uzavře se synem dohodu. Ona mu převypráví svůj životní příběh a on jí na oplátku pomůže zemřít. Připravte se na náročné čtení.


Když jsem narazila na anotaci této knihy, skutečně mě zaujala. Mám ráda knihy s neotřelou tematikou, které se zaobírají věcmi, o kterých se moc nemluví. V tomto případě jde o eutanazii a asistování při smrti matky. Je to problematika, o které se moc nemluví, a proto se mi líbilo, že někdo o tom napsal knihu. Na knížku jsem se těšila, ale jak jsem začala číst, říkala jsem si, jestli jsem vybrala dobře.
Jde o autobiografický příběh a autor čerpá z vlastního života. To je z románu cítit. Detaily, místa a události jsou skvěle popsané a realisticky ztvárněné. Já jsem ale čekala něco jiného. Čekala jsem souvislý příběh, ve kterém se bude prolínat příběh matky s citovým konfliktem syna, že jí musí pomoct zemřít. Ten citový konflikt syna jsem v této knize dostala, ale chyběl mi souvislý příběh.  Jde spíš o střípky, mozaiku příběhů, vzpomínek, osob, událostí, které na sebe nenavazují a vyskytují se v knize zcela nespořádaně a chaoticky. Kapitoly jsou většinou krátké a věcné. S určitým odstupem mám pocit, že to všechno byl autorův záměr, mně to ale vadilo. Chyběly mi souvislosti, občas dovysvětlení detailů. Měla jsem pocit, jako bych něco nedostala, něco co bych měla vědět, abych to lépe pochopila. A tak jsem s příběhem minimálně první polovinu knihy hodně bojovala a měla jsem problém se do knihy ponořit, a to se mi stává málokdy.

pátek 26. srpna 2016

Oddechový den v ZOO


Přicházím s dalším fotočlánkem, které mě nejenom baví tvořit, ale vidím, že vás je baví číst. A to je ta nejlepší kombinace.
Jak jistě víte, před pár měsíci (to nějak letí) jsem se začala věnovat trochu vážněji focení.  Ze začátku jsem pokukovala po nějakém systémovém kompaktu od Olympusu, ale táta mi na dobu neurčitou půjčil svoji zrcadlovku Canon EOS 1100D a já jsem začala zjišťovat jaký je to pocit fotit se schopnějším přístrojem. A byla jsem ztracená. Zjistila jsem, že zrcadlovka je to, čím chci fotit. Dokonce jsem přestala používat automatiku a začala jsem si parametry nastavovat sama. Učím se nové věci, chodím na přednášky a workshopy. Je to nový koníček, který mě úplně pohltil. A po jednom fotografickém workshopu jsem zjistila, že když se chci dál posouvat a fotit to, co mě baví, kromě základního objektivu 18-55 mm, se potřebuji dovybavit teleobjektivem. A tak jsme s tátou vybrali Canon EF-S 55-200 mm teleobjektiv, na který mi dokonce přispěl a já mu chci touto cestou ještě jednou poděkovat. Je to tento rok pro mě ten nejlepší dárek, jaký jsem dostala. Mám z něho obrovskou radost.

neděle 21. srpna 2016

Vítejte ve světě podivna

Suomikumma, případně Finnish Weird, u nás finské podivno, je označení žánru povídek, které se nacházejí v této útlé knížce s názvem Lesní lišky a další znepokojivé příběhy.  Jde o sbírku fantastických povídek různých finských autorů. Tento žánr nabírá v posledních letech na popularitě, nejenom v samotném Finsku, kde vychází z literární tradice či domácích legend a mytologie, ale začíná se vydávat i v zahraničí.


Je skvělé vidět, že se zvyšuje popularita příběhů, které rozvíjejí  fantazii čtenáře. Minulý rok jsem se vám takto nadšeně rozplývala nad svým objevem knihy, která byla zařazená do žánru magický realismus. Šlo o knihu Literární spolek Laury Sněžné, jejíž recenzi si můžete přečíst tady. Dokonce povídka od autora, který má na svědomí Lauru Sněžnou,se nachází i v Lesních liškách, což mi udělalo velkou radost.
Tato útlá antologie fantastických povídek vznikla na překladatelském semináři oddělení finských studií na Karlově univerzitě v Praze a jeho vzniku můžeme děkovat nadšeným studentům, kteří se rozhodli, že si tyto příběhy zaslouží vydání i v České republice.

sobota 20. srpna 2016

Šumava nejkrásnější



Někdy se věci nedějí tak, jak bychom si přáli, a jak jsme si je naplánovali. To je prostě život. A je jenom na nás, jak se k tomu postavíme. Můžeme plakat, anebo nadávat na celý svět, anebo se můžeme oklepat a snažit se k dané situaci postavit s odhodláním, vytěžit z ní maximum. Měla jsem tak trochu bláznivý červenec, staly se věci a vyskytly okolnosti, které se někdy bohužel stanou, a my jsme byli donucení zrušit plánovanou dovolenou v Itálii s kamarády. On musel pracovat a já jsem nečekaně měla hrozně moc volna a nevěděla co s ním. A tak mě Jeho rodiče pozvali, abych jela s nimi a jejich přáteli na týden na chatu na Šumavu, do prostředí nádherných Jeleních vrchů. Souhlasila jsem. Šumavu miluji a ráda tam trávím čas.
 A tak místo Itálie byla Šumava. A já, cyklistka, jsem se ocitla na Šumavě bez kola (nešlo to logisticky nijak zařídit), chodila jsem, sbírala houby a borůvky, běhala jsem v rámci rozcvičky i před deštěm a hodně jsem fotila. Hrály se společenské hry, zpívalo u táboráku a koupalo v potoce. Oddechovala jsem, četla jsem si, psala a společnost mi celý týden dělala skvělá knížka Poslední kabriolet. Nebudu se ale tvářit, že to byl ideální týden, občas nám pršelo, někdy si někdo trochu skočil do vlasů, ale i tak to byla úplně skvělá dovolená, kterou jsem si užila. A jaká byla moje obrovská radost, když na prodloužený víkend dorazil i zaneprázdněný On a dovezl mi kolo. Ani jsem nevěděla, z čeho se mám radovat víc. To mi už pak ke štěstí nechybělo vůbec nic. A jak jsem byla nešťastná, když jsem zjistila, že se do Itálie nepojede, tak jsem pak byla šťastná na Šumavě. Krásná příroda, čistý vzduch, pohyb a relax.
Protože jsem celou dovolenou fotila, mám tu pro vás připravený výběr fotek.

A jaká byla vaše dovolená? Dopadla podle vašich představ?

středa 10. srpna 2016

Richard Krauz opět zasahuje

Mám ráda detektivky a slovenský spisovatel Dominik Dán patří mezi mé oblíbené autory. Když jsem nejnovější detektivku s názvem Krev není voda dostala, měla jsem z ní radost. Doteď jsem četla jeho detektivky jenom v originální slovenštině, a tak tohle byla pro mě první kniha, kterou jsem četla v českém překladu. 


Krev není voda, další příběh situovaný do Našeho města, jde už o 21. díl této detektivní série, se odehrává v roce 1992, pár měsíců před oficiálním rozdělením Československé republiky. Detektivové z oddělení vražd mají hlavně následkem neuvážené porevoluční amnestie práce nad hlavu. Množství propuštěných zločinců v ulicích jejich města jim dělá vrásky a vedení od nich chce okamžité výsledky. A v této neklidné době Richarda Krauze požádají o pomoc kolegové z Brna, kteří vyšetřují podezřelý případ požáru, při kterém uhořela žena s malým dítětem. Stopy vedou až na Slovensko a vypadá to, že půjde o poslední federální případ. Richard Krauz se pustí do řešení tohoto zapeklitého případu, který se stále více zamotává, a nakonec ho zavede až na ty nejvyšší místa. A jeho morálka je opět zkoušená.

pondělí 8. srpna 2016

Láska ke klasickému papíru znovu objevena


V dnešní online době, kdy máme všude kolem sebe počítače, nosíme s sebou chytré telefony s množstvím aplikací asi úplně na všechno, je pro mě návrat ke klasickému papírovému sešitu jako pohlazení pro duši. Já vím, můžu si poznámky psát do mobilu, tak jako všechno. Ten pocit, když něco píšu rukou a můžu to přepisovat, škrtat, malovat si obrázky zatímco telefonuju, ten je k nezaplacení.  Ani jsem nevěděla, že mi něco takového chybí, dokud jsem na Janině blogu nenašla článek o kaš-mi-daš. Zamilovala jsem se už jenom do fotek těch nádherných stylových sešitů a hned jsem věděla, že musím mít aspoň jeden.  Vždyť si vzpomeňte, jak nám někdy stačila jenom tužka a papír a měli jsme o zábavu na několik hodin postaráno. Pamatujete si, jak jsme byli schopní hodiny trávit u her typu jméno-město-zvíře-věc nebo kdo-s kým – kde – co dělali? I jenom obyčejné piškvorky nás vydržely bavit dlouho. A dnes? Hledají se pokémoni, hrají hry na mobilu či počítači. A největším problémem, když jsme venku, je, jestli najdeme wi-fi. A to je obrovská škoda.
Poslední dobou toho mám fakt hodně, a kudy chodím, tudy si píšu seznamy věcí, které chci zařídit, na co nechci zapomenout, a zapisuju si nápady, zajímavé citáty z knih či poznámky. A tak si já chaotik a bordelář, sice píšu tyto papírky, ale se stejnou usilovností, se kterou je píšu, je i ztrácím. No jo, nikdy jsem nebyla ten největší pedant pod sluncem (a prozradím vám tajemství, ani ten druhý, do dokonalosti mám fakt daleko).  A tak jsem se rozhodla, že si místo množství papírku si pořídím malý sešítek, který budu nosit všude s sebou.  Prostě takovou svojí papírovou paměť.
Do sortimentu od kaš-mi-daš jsem se zamilovala na první pohled. Navíc vždy ráda podpořím šikovné lidi, kteří tvoří něco nejenom hezkého, ale i užitečného. A jejich heslo, že papír není mrtvý, mluví za všechno. A moji duši knihomola potěšilo také pár knihomilských motivů.

čtvrtek 4. srpna 2016

Červenec v knihách

Jill Alexander Essbaum - Hausfrau (Knižní klub, 2016)


Po Hausfrau jsem sáhla úplně náhodou a stala se z ní jedna z nejzajímavějších knih, které jsem tento rok četla. Příběh zoufalé manželky, ženy v domácnosti, která nemá práci. Jde o matku dvou dětí, mezi jejíž jediné povinnosti patří starostlivost o ně a o plynulý chod domácnosti. Anna je Američanka, která se vdala za bohatého švýcarského bankéře.  Protože ji doma v Americe nic nedrželo, odstěhovala se s ním žít do jeho rodného Švýcarska. A tak žije v krajině, kde se necítí doma, nehovoří pořádně domácím jazykem a navzdory tomu, že tu má manžela a děti, tak nemá pocit, že by sem patřila. Případně vůbec někam. Na mě působila velmi ztraceně a bylo mi jí hrozně líto.
Román je vhledem do života rozmazlené bohaté paničky z druhé strany, z jejího pohledu. Autorka nám ukazuje, že není všechno zlato, co se třpytí i když se nám může zdát, že hlavní postava má všechno, je nešťastná. Necítí se nikde doma, neumí si najít přátele ani své místo ve světě. Neustálý pocit neštěstí, deprese, zoufalství přestupuje ze stránek knihy na čtenáře, při čtení se sami cítíte stejně stísněně jako hlavní postava. Příběh vám svojí atmosférou může připomenout klasická dramata jako například Anna Kareninová či Pani Bovaryová.
Musím vás ale varovat, nečtěte tuto knihu, když máte chuť na nějakou oddechovku, jste na dovolené a chcete vypnout a relaxovat. V tomto případě tato kniha není pro vás ta pravá. Sáhněte po ní, když máte chuť na něco vážnějšího, kvalitnějšího, i když ponuřejšího, se skvělým psychologickým vykreslením hlavní postavy. Jediné, co můžu knize vytknout, je, že v tisknuté verzi je text knihy červený. Ten na mě při čtení ze začátku působil velmi rušivě. Naštěstí mě příběh hned vtáhnul a barvu písma jsem přestala vnímat.

pondělí 1. srpna 2016

Knižní tipy - srpen 2016

Rainbow Rowel - Nedej se

Nedej se je příběh duchařský, milostný i detektivní. Je v něm přesně tolik líbání a povídání, kolik v knížkách Rainbow Rowll čekáte - ale mnohem, mnohem víc nestvůr. Staletá proroctví předpověděla příchod Největšího mága, který díky své obrovské moci zachrání kouzelnický svět před ničivým zlem. Smůla je, že Simon Snow je nejhorší Vyvolený, jakého kdy kdo vyvolil. Svými kouzly většinou nadělá víc škody než užitku, a tak se radši ohání mečem a čarování nechává na své nejlepší kamarádce. Svět, který má zachránit, nad ním ohrnuje nos. A v boji s tajemným Zlořádem Pletichou se Simon za posledních sedm let taky moc nevyznamenal... Teď ho čeká poslední rok na Watfordské škole magických umění - možná taky poslední rok jeho života - a on si ho nenechá zkazit ani tím, že mu jeho příšerný, zákeřný, nafoukaný upírský spolubydlící Baz nejspíš přebral holku. Jenomže Baz udělal něco ještě záludnějšího. Beze stopy zmizel. A Simon nebude mít klid, dokud téhle záhadě nepřijde na kloub.

Vydává YOLI.

Tom Perrota - Pozůstalí

Pozůstalí Toma Perrotty přinášejí myšlenkově pronikavý pohled na společnost zasaženou nevysvětlitelnou událostí. Poté co 2% celosvětové populace náhle beze stopy zmizí, se zbytek lidstva zoufale snaží pochopit, co se stalo, a hlavně, co bude následovat. Perrotta ve svém bestsellerovém románu, jejž vysoce ohodnotil mimo jiné i Stephen King, originálně rozpracoval představu biblického Nanebevzetí, během nějž jsou v okamžiku spaseni všichni praví křesťané, zatímco ostatní nevěřící jsou ponechání napospas světu, stíhanému pohromami, než nastane konečná apokalypsa. Ale co to znamená, když si Bůh (byl-li to on) vzal vedle křesťanů i muslimy, buddhisty, nebo dokonce alkoholiky a zvrhlíky? Na příběhu lidí z newyorského předměstí ukazuje, jaké důsledky může mít událost, jež popírá veškerou racionalitu; jaké extrémní a fanatické reakce vyvolává, jak nebezpečné demony v lidech probouzí. Zároveň se nevzdává naděje, že i uprostřed všeobecného šílenství se najdou lidé, kteří neztrácí hlavu a dokáží zabránit nejhoršímu, jímž je naprostá ztráta smyslu pro elementární lidskost.
Vydává Plus.

pondělí 25. července 2016

Navštívila jsem: Kavárna co hledá jméno


Tento velmi zajímavý smíchovský prostor a jak já říkám - kavárna s duší, se stal jedním z mých nejoblíbenějších míst v Praze. Mám štěstí, že se nachází jen 10 minut od mojí práce a vždy, když mám možnost, tak si sem chodím číst, blogovat a vychutnávat si skvělou kávu. Tohle místo je důkazem toho, že když vznikne něco skutečně zajímavého, co stojí za pozornost, tak se to mezi lidmi rozšíří hrozně rychle. Já jsem se o této kavárně dozvěděla v podstatě v den jejího otevření. Stačilo pár fotek a věděla jsem, že se tam musím podívat. A to jsem ještě netušila, že to bude láska na první pohled.

Kavárna co hledá jméno vznikla v prostorech bývalé truhlárny, která víc než sto let byla opuštěná. Stačil dobrý nápad, pár šikovných lidí a vznikla tato úžasná kavárna. Prostor, který není jenom kavárnou, ale i galerií, místem, kde si ráno můžete zacvičit jógu, případně si zvednout sebevědomí kouknutím se do jejich atypického zrcadla. A ten dvůr je prostě boží. Není nic lepšího, než v teplý letní večer sedět pod velkými stromy a prostě a jednoduše být. A to jsem skoro zapomněla na bar, který je udělaný z kmene obřího stromu, a na velmi příjemný personál za ním, který udělá všechno pro to, abyste se tam cítili příjemně. Tohle místo rozhodně stojí za návštěvu. A nenechte se zmást vstupem přes parkoviště, za ním se totiž nachází ten pravý poklad.

úterý 19. července 2016

Friday&Saturday in pictures

Pátek a sobota. Začátek víkendu, který následoval po náročném týdnu. Potřebovala jsem zrelaxovat a načerpat síly do dalších dní. A to se povedlo. Je úterý a já jsem se rozhodla, že vás prostřednictvím fotek zase jednou nechám nakouknout do mého světa.




Páteční večer jsme s kamarádkou strávily v Kavárně co hledá jméno, kde byl naplánovaný večer s vietnamským jídlem a zajímavými drinky. I když venku nebylo nejteplejší počasí, pár dek a skleniček vína náš pocit zimy vyřešily. Miluji tohle místo, jeho prostory, atmosféru, a pokud jste tam ještě nikdy nebyli, věřte mi, musíte to napravit. S kamarádkou jsme pokecaly, něco vypily a hlavně si daly k večeři vietnamské jídlo (což u mě byla premiéra) a moc nám to chutnalo.  Proběhl i pokus o jedení hůlkami, který u mě moc nevyšel. Byl na mě celkem vtipný pohled, usuzuji. Následný přesun do Radlické kulturní sportovny, jenom ze zvědavosti se kouknout, jak to tam vypadá, byl taky skvělý nápad. Prostor, který mají na svědomí stejní lidé jak Kavárnu co hledá jméno, je nesmírně zajímavý a má všestranné využití. A hlavně je v něm cítit ta stejná duše, co do ní její tvůrci vložili. Miluji tenhle typ prostor. A tak, ani vlastně nevím jak, se stalo, že jsem asi po 13 letech zase hrála ping-pong. Pátek večer, většina lidí je někde na party a vy se nejvíc bavíte hraním ping-pongu až do rána s další skupinou lidí, která se tam k vám prostě přidala. A neskutečně si to užíváte. A že je nedostatek pálek? Žádný problém.
Za moje noční ping-pongové dobrodružství mi ale další den nepoděkovala moje zablokovaná záda, a tak jsme ho s kamarádkou strávili toulkami po Praze jako pravé turistky. Stavily jsme se na Farmářských trzích na Náplavce, vylezly na hradby na Vyšehrad, daly si jídlo a v Riegrových sadech jsme nemohly vynechat 1. ročník Festivalu minipivovarů. Následovala večeře s Ním a další skvělý den byl za námi.
Následující den jsem už začala pociťovat výrazný deficit cyklistiky, a tak jsem vyrazila s pár známými na bajky. A zase jednou jsem se přesvědčila, že bajkeři nejsou z cukru a ani déšť je neodradí vyrazit do přírody. A zatímco většina lidí si stěžovala na hnusné počasí, my jsme si užili super den na kole. A víte co? To počasí až tak hrozné vůbec nebylo. Ano, byli jsme mokří a zablácení, ale aspoň jsme natrénovali jízdu na kole za mokra. Jsem moc ráda, že když jsem viděla ten ranní déšť, tak jsem to nevzdala a vyrazila.

úterý 12. července 2016

Behind the Scenes: Kam s knihou (s Nadyiou z Útočiště knihomola)


Původně jsem pro vás chtěla sepsat článek o tom, jak jsem se v sobotu seznámila s Nadiyou z blogu Útočiště knihomola (jednou z mých nejoblíbenějších blogerek) a strávily jsme skvělé sobotní dopoledne. Ona si točila materiál do svého nejnovějšího videa Kam s knihou (kde mě mimochodem pravděpodobně zahlídnete) a já jsem si dělala fotky na blog, kromě jiného v stylu ,,jak to vypadá když Nadiya natáčí ta svá skvělá videa.“ Vás, co ji sledujete stejně pečlivě jako já, to bude určitě zajímat. Jelikož do centra Prahy zavítám poslední dobou velmi málo, cítila jsem se zas jako turista. A to tu žiju víc než pět let. Bylo to příjemně strávených pár hodin s podobným magorem, jako jsem já. Ona chápala moji posedlost tím, že všude tahám těžkou zrcadlovku (protože dělá nádherné fotky), několik knížek (které všude možně fotím) a občas i počítač, abych to hned mohla všechno zpracovat. Jsem prostě knihomol – magor a jsem na to hrdá. Protože mě to dělá šťastnou. A je skvělé potkat někoho stejně postihnutého, jako jste vy.

úterý 5. července 2016

Knižní tipy - červenec 2016

Anne Tylerová - Špulka modré nitě

Jeden dům. Jedna rodina. Tři generace.
Rodina Whitshankových oplývá jakýmsi nepopsatelným nádechem výjimečnosti, zároveň se ale podobá jakékoliv rodině. V příbezích, které jednotliví protagonisté vyprávějí sobě i jiným, odhalují jen část pravdy - a některé kousky skládačky vypolouvají na povrch až po mnoha letech. Jako ve všech rodinch a i v té jejich je spousta lásky a smíchu, stejně jako zklamání a žárlivostí. V centru vyprávění jsou manželé Abby a Red a jejich čtyři děti, především nejmladší syn Denny, neschopný se vázat ani k povinnostem, ani ke vztahům či práci, zároveň rozčilující i přitažlivý, který se do rodiny vrací a zase mizí, rozvíří emoce a stáhne se.¨
Rodinná sága začíná ve dvacátých letech minulého století, kdy do Baltimoru přicházejí Redovi rodiče Junior a Linnie a táhne se až k Abbyiným a Redovým vnoučatům na počátku nového století. Hlavně se ale odvíjí kolem krásného domu, který patriarcha Junior kdysi postavil pro bohatého zákazníka a pak získal pro sebe.
Vydáva Knižní klub.


Garth Stein - Záblesk světla

Léto roku 1990. Jones Riddell nedávno zbankrotoval a po neshodách s manželkou se rozhodli pro dočasné odloučení. Teď přivádí svého syna Trevora do Riddell House, monumentálního rodinného sídla vypínajícího se na rozlehlém pozemku nad Pugetovým zálivem u Seattlu, jehož výstavbě kdysi padl za oběť čarokrásný les. Jones sem přichází s jediným clem - přesvědčit svého otce, trpícího Alzheimerovou chorobou, aby sídlo prodal. Záhadný a tak trochu i strašidelný dům je plný tajemství, a tak Trevor při zkoumání tajných schodišř a podzemních katakomb narazí na ducha, který má s domem své plány - přírodě vrátit to, oč byla obrána. Chlapci však nikdo krom jeho dědečka nevěří. Jeho odvaha postavit se tváří v tvář temné minulosti svých ziskuchtivých předků se však ukáže být jedinou možností, jak celou rodinu zachránit...
Vydává Ikar.

pondělí 4. července 2016

Červen v knihách

Máme za sebou další měsíc a to je pro mě čas na zhodnocení, co všechno jsem za daný měsíc prečetla a jak se mi to vlastně líbilo. Já si přece nikdy nenechám ujít příležitost, inspirovat vás nějakou zajímavou knihou. Nikdy nevíte, možná v tomhle článku najdete tu vaši příští oblíbenou.

Peter May - Výjimeční lidé



Peter May, autor u nás velmi úspěšné trilogie z ostrova Lewis, má na svém kontě pěknou řádku knih. Nakladatelství Host se rozhodlo, že je vydá i pro českého čtenáře. A já nejsem jediná, kdo má z tohohle rozhodnutí radost. Petra Maye jsem si oblíbila jako autora detektivek, hlavně proto, že mimo skvělého vypravěčského talentu, který je cítit ve vykreslování atmosféry každé knihy, vám jeho knihy dají i něco navíc. Dozvíte se informace o historii, podmínkách života, vztazích a jiné, na které byste normálně nenarazili. Výjimeční lidé je prvním dílem detektivní série Akta Enzo s hlavní postavou učitelem biologie, který kvůli osobním záležitostem opustil Skotsko a slibnou kariéru ve forenzních vědách a přestěhoval se do Francie, kde žije se svou dcerou z druhého vztahu. Kvůli jedné sázce začne vyšetřovat deset let starý případ zmizení vysokoškolského profesora elitní francouzské školy, který prostě zmizel beze stopy. Vůbec netuší, co tím způsobí. Dobrodružná honba za pokladem, jenž představují jednotlivé části těla, hádanky, které vyřeší jen ti nejinteligentnější. A množství informací, které se při čtení zase jednou dozvíme o historii, osobnostech, místech či výrobě šampanského. Skvělé čtení, při kterém ani nebudete chtít pustit knihu z ruky. 
Místy jsem měla pocit, že Výjimeční lidé jsou trochu odfláknutí. Děj běžel moc rychle a dělo se tam toho příliš. Potenciál námětu se dal využít mnohem víc. Ale stále jde o jednu z těch lepších detektivek a můžu vám ji s klidným srdcem doporučit.