sobota 9. prosince 2017

Listopad 2017 v knihách

Edo Jaganjac – Sarajevská princezna


Poslední dobou čtu hodně náročných knih, ale Sarajevská princezna je úplně jiný level i mezi nimi. Po dlouhé době jsem četla knížku, která byla svým obsahem tak reálná a syrová, že jsem ji občas musela odložit, abych ji vstřebala a trochu se oklepala. Příběh Sarajevské princezny odehrávající se v průběhu války v Jugoslávii je založený na skutečných událostech a popisuje skutečné vzpomínky. Autorem je člověk, který to všechno zažil na vlastní kůži. Až  moc dobře jsem si  uvědomovala, že se jedná o reálné zážitky, díky tomu je Sarajevská princezna tak emočně náročná a rozhodně bych ji nedoporučovala slabým povahám. Edo Jaganjac je doktor-chirurg, který radši nechal svoji manželku s dcerami kvůli jejich bezpečnosti odcestovat z města a sám zůstal, aby mohl pomáhat potřebným, raněným a zachraňovat životy. Jenomže tady je to válka a pravidla, zásady a morálka jsou ve válečních konfliktech úplně jinde než v nemocnici. Ty reálie, příběhy, zlomení lidé a zároveň jejich neskutečná odolnost - jednoduše nechápete, kde na to ještě brali sílu, energii a duševní odolnost. Zažívali zvěrstva a ukázky nelidskosti na každém kroku. Tohle fakt nešlo číst souvisle. Byl to ten nejsyrovější příběh, jaký jsem kdy četla.
Hlavní dějovou linkou je záchrana 5leté dívky, která byla zraněná u bombardování Sarajeva. Dostala se do rukou chirurga Eda Jaganjace, který věděl, že jestli jí chce zachránit život, musí ji dostat z města. Paradoxně největší boj musel svést s místní válečnou byrokracií. Díky jeho námaze a neodolatelné energii, touze se nevzdát, ale bojovat do poslední chvíle ze všech sil, se mu povedlo dostat do pohybu obrovskou mašinérii a zmedializovat nelidské praktiky války. Dokázal to, co se ještě nikomu nepovedlo, a tohle je jeho svědectví.

středa 6. prosince 2017

Prodloužený víkend v Novohradských horách


Tento rok vyšel svátek 17. listopadu na pátek. To znamenalo prodloužený víkend (samozřejmě pro lidi, co dělají od pondělí do pátku, na mojí punk pracovní dobu to vliv nemělo), co si doslova říkalo o náležité využití. S kamarády jsme se už před dvěma měsíci domluvili, že vyrazíme do Novohradských hor. Měla jsem z toho radost, protože toto místo v Čechách jsem ještě nenavštívila a hrozně ráda poznávám nová místa. Jela nás nakonec skupinka deseti lidí, všechno cyklisté plus dvě malé děti. Prostě pohoda víkend. Po zjištění víkendové předpovědi a spočítání posezónní únavy a různých zranění pár kamarádů jsme se rozhodli, že kola necháme v Praze a dopřejeme si jednou také pěší víkend.
Díky vybranému ubytování v Pensionu Baronův most jsme bydleli daleko od jakékoliv civilizace, byli jsme bez signálu a internetu, uprostřed lesa a bylo to absolutně boží. Hodně jsme toho nachodili, počasí bylo skvělé (jo, byla zima a mlha, ale to k listopadu v přírodě prostě patří), bavili jsme se a večery místo mobilům patřili společenským hrám, u kterých jsme se královsky bavili. Víkend utekl jako voda a já doufám, že podobně skvělých víkendů zažiju v budoucnu co nejvíc!

sobota 2. prosince 2017

Prožijte dobrodružství v Jižní Americe

Pavel Svoboda se se svojí přítelkyní rozhodl, že si po pár menších a kratších cestách splní svůj velký cestovatelský sen. My lidi ale jsme už takoví, pořád na něco čekáme - až budeme mít víc peněz, času, zkušeností a tak dál.  Svojí velkou cestu má vysněno mnoho lidí, hlavně cestovatelů, ale zrealizuje se z nich nakonec jenom zlomek. A Pavel s Vendy do toho zlomku patří. Rozhodli se, že na nic čekat nebudou, protože si uvědomili, že už nikdy to nemusí být lepší. A tak koupili letenky, sbalili dva batohy a vyrazili na svoji vysněnou cestu. Rozhodli se strávit půl roku v Jižní Americe a projet ji od severu k jihu. A o této veliké cestě Pavel napsal a sám vydal knihu, která se mi dostala do rukou. A jak se mi nakonec líbila?


Pavel patří k tomu typu lidí, které hrozně moc obdivuju. Mají odvahu si nejenom své sny vysnít, ale nechybí jim ani dostatečná odvaha a odhodlání je zrealizovat. Seznámila jsem se s ním poprvé na jeho přednášce, kam mě pozvala kamarádka. Jednalo se o přednášku  v té době, o jejich druhé veliké cestě napříč Asií. Přednáška byla skvělá a já (člověk, který tak trochu fušuje do fotografování) jsem byla úplně hotová z jeho přenádherných fotek. Hned po přednášce jsem využila možnost pořídit si jeho knížku o první veliké cestě napříč Jižní Amerikou, kterou si vydal sám jenom s pomocí kampaně na HitHitu. A díky tomu má můj veliký obdiv. Rozhodl se s lidmi podělit o své zážitky a fotky a vytvořit něco, co tu zůstane ne jenom jako památka, ale co bude dělat radost i dalším lidem.

čtvrtek 30. listopadu 2017

Knižní tipy - prosinec 2017

Rainer M. Schröder - Nebe, na němž nesvítily hvězdy


Alija Bet je hebrejské kódové označení pro ilegálně organizované přistěhovalectví do britské mandátní oblasti Palestina. Pro Leah a Janneka svitla na obzoru naděje - oba jsou z rodiny jediní, kdo přežili koncentrační tábory, a nyní, v roce 1946, se stále ještě hluboce tramatizovaní potulují jako živé mrtvoly rozbombardovaným Mnichovem. Doslechli se o nebezpečné plavbě na přeplněných vracích parníků, o mnoha utopených nebo v britských sběrných táborech internovaných uprchlicích, o neustálých bojích s arabskými obyteli - ale nemají jinou možnost. A tak se oba vydávají jako ilegální běženci na cestu přes Středozemní moře s nadějí na novou vlast.
Vydává Knižní Klub.



Jonas T. Bengtsson - Dívka jménem Sus

Jonas T. Bengtsson přichází s novým románem, ve kterém nám představuje dalšího hrdinu, jenž by se jen stěží vešel do škatulky ,,obyčejný Dán". Přesto nepochybujte, že by se taový příběh nemohl odehrát i u nás. Sus je devatenáct let, ale vypadá na dvanáct. Většinu života strávila v drsném prostředí kodaňského ghetta těch nejchudších. Její bratr leží v kómatu v nemocnici. Otec, pro Sus jen brutální opilecké monstrum, sedí ve vězení za vraždu její feťácké matky. Sus drží při životě jediná touha - touha po pomstě...
Vydává Odeon.

čtvrtek 16. listopadu 2017

Harrachov s Plameňákem

Vyhlídka na Čertově hoře 

Ti, co mě sledují taky na instagramu si určitě všimli, že jsem byla s Verčou, v knižním světe známou jako LonelyFlamingo, o víkendu v Harrachově v Krkonoších. Mám totiž ty úplně nejlepší kamarádky, které mi k mým posledním narozeninám nekoupily žádnou blbost, na kterou by mi doma padal jenom prach, ale dostala jsem víkendový pobyt s polopenzí v Pensione Katka v Harrachově. Měla jsem z toho obrovskou radost, protože tady se ukázalo, že mě skutečně znají a vědí, že výlet je pro mě tím nejlepším dárkem.
Po Norsku, kde jsem  cestovala sama, jsem měla zase chuť vyrazit s někým, s kým budu moct sdílet společné zážitky, s kým si budu moct povídat a smát se. A tak jsem s sebou vzala sebou Verču. Hned na začátku mě upozornila na to, že není moc zvyklá chodit po horách a vlastně nemá ani takovou kondici. Ubezpečila jsem ji, že ji budu šetřit, že se skutečně nemá čeho bát a že to bude super zážitek. A taky že byl!

úterý 14. listopadu 2017

Pojďme nahlédnout za zdi jedné velké švédské banky

Zaslepení je thriller ze švédského finančního prostředí inspirovaný skutečnými událostmi. Někoho to může lákat, ale mám pocit, že na většinu z vás to může působit suše a nudně. Já jsem ten typ čtenáře, který rád občas vystoupí ze své komfortní zóny a vyzkouší i něco nového. Ráda čtu knížky, kde se něco nového dozvím a to byl i případ tohoto thrilleru od švédské novinářky Caroliny Neurathové. Byla jsem zvědavá, zda se dá napsat zajímavá knížka právě z finančního prostředí, které je pro mě jedna veliká neznámá. Hodně mě taky lákal i fakt, že je děj založený na skutečných událostech.


Švédská novinářka Carolina Neurathová nám v příběhu ze švédského finančního prostředí ukazuje obraz pádu jedné veliké švédské banky. Jeho velikou předností je nejenom to, že je inspirovaný skutečnými událostmi, ale i to, že samotná autorka čerpá ze svých zkušeností. Tak můžeme příběh částečně vnímat i autobiograficky. Díky tomu je to skutečně zajímavé – psal to někdo, kdo na tyto záležitosti nahlížel hodně zblízka, všechno pečlivě pozoroval a odhaloval veřejnosti. Je to obraz podvodů, velikých machinací, ukazuje nám, co si můžou ti, co mají moc a peníze dovolit. Je to taky příběh o morálce a o tom, kde je hranice mezi tím, co vám svědomí dovolí a co nikoliv.

úterý 7. listopadu 2017

Říjen 2017 v knihách

Ann Aguire – Šeroprostor (Siranta Jaxová #1)


Tak tohle jsem přesně potřebovala. Toto sci-fi dílko bylo přesně to, co jsem si v těchto podzimních a uspěchaných dnech s radostí přečetla. Space opera Šeroprostor je knížkou, která mě pohltila a pobavila, ve které mi byly postavy sympatické už od první stránky a neštvala mě ani nevyhnutelná romantická linka, protože všechno bylo správně nadávkované. Nemusela jsem nic extra řešit, jenom jsem se prostě nechala unášet příběhem. Zas jednou jsem si připomněla, proč se k sci-fi žánru tak ráda vracím. V Šeroprostoru sledujeme příběh vesmírné skokanky, která si ze svého posledního skoku s vesmírnou lodí nic nepamatuje. Jediné, co ví, je to, že se stala jedinou, kdo z 83 lidí na palubě lodi přežil. A všichni z této tragédie samozřejmě obviňují ji - přestože mezi oběťmi byla její největší láska a spřízněná duše, což jí úplně zlomilo. Ona si je ale vědoma toho, že za to nemůže, jen neví ,jak to dokázat, protože si nic nepamatuje. Je uvězněná a čeká na rozsudek. Z vězení ji vysvobodí skupinka rebelů, kteří jsou ochotni riskovat všechno, protože mají veliké plány a ona je jejich nevyhnutelnou součástí.
Asi se budu opakovat, ale mě Šeroprostor neskutečně bavil. Zhltla jsem ho jako malinu za pár hodin a šlo o skutečně skvělou malinu. Bavilo mě prostředí, postavy, zápletka i její rozuzlení. Byla tam správná badass hrdinka, která mě svým sebelitováním občas trochu štvala, ale autorka nic nepřeháněla a bylo to prostě uvěřitelné. Začátek měl trochu mezery, ale od půlky si všechno sedlo, a pak to byla skvělá jízda až do konce. Romantická linka byla přirozená a nebyla vůbec předávkovaná nebo umělá, a to mě bavilo. A tak trochu jsem se knižně zamilovala do hlavního mužského hrdiny. Byl fakt skvěle napsaný. Hodně jsem ho žrala. A tak to má být. To je přesně to, co od tohoto typu knížek potřebuju - oddych, relax a trochu té vesmírné romance. Všechno jsem to dostala v tak skvělé formě, že se už nemůžu dočkat pokračování!

pondělí 6. listopadu 2017

Knižní tipy - listopad 2017

Becky Chambers - Dlouhá cesta na malou rozzlobenou planetu

Vesmír se může zdát nekonečný, ale vesmírné lodě jsou tísnivě malé. Když se Rosemary Harperová připojí k posádce Poutníka, nečeká toho moc. Touží jen po malém, klidném místě, které by mohla na chvíli nazývat domovem, po dobrodružství v dalekých koutech galaxie a odstupu od problematické minulosti. A Poutník jí přesně takové místo nabízí. Život na palubě je chaotický, ale víceméně mírumilovný. Až do doby, kdy je posádce nabídnuta životní příležitost: postavit hyperprostorový tunel na vzdálenou planetu a vydělat si tak dost peněz, aby mohli pohodlně žít mnoho let. Pokud tedy přežijí dlouhou cestu přes válkou zmítaný mezihvězdný prostor, aniž by došlo k ohrožení některého z křehkých spojenectví, jež udržují galaxii v klidu. Potíž je v tom, že Rosemary není na palubě jediná, kdo má nějaké tajemství...
Vydává Host.

Elisabeth Strout - Burgesovi chlapci

Dětství sourozenců Burgessových bylo poznamenáno nešťastnou nehodou, při níž přišli o otce. Bratři Jim a Bob, pronásledováni přízrakem tragédie, pocitem viny i duchem rodného maloměsta, odejdou z Maine do New Yorku, jakmile je to možné, a oba si najdou práci v právnické sféře. Jejich vztah rozhodně není ideální a napětí, které mezi nimi panuje, se ještě prohloubí, když jim náhle zavolá jejich sestra Susan, která jediná zůstala v rodném městě. Její osamělý dospívající syn Zach se dostal do problémů a Susan zoufale potřebuje pomoc svých bratrů. A tak se Burgessovi chlapci vrací do krajiny svého dětství, jsou nuceni znovu se postavit své minulosti a vypořádat se s pokřivenými rodinnými vazbami. V knize se snoubí vzácná kombinace brilantního vyprávění, skvělé prózy a znamenitého vhledu do nitra postav. The Washington Post knihu prohlásil za jednu z nejlepších roku 2013.
Vydává Motto.

sobota 4. listopadu 2017

Norské dobrodružství - část druhá

Tak a je tu pokračování. V druhé polovině mého povídání se podíváme do Stavangeru, na Preikeskolen a na poslední den v Bergenu, těsně před odletem zpátky do Prahy.

Preikeskolen

Stavanger

Z Bergenu jsem se do Stavangeru přesouvala autobusem. Cesta trvala 5 hodin a v ceně lístku na autobus, který stál asi tolik jako zpáteční letenka do Bergenu (:D)si člověk prohlédl západní pobřeží Norska, několik podmořských tunelů, nádherné mosty, ostrovy a celkově norskou krajinu, jako bonus byly dvě plavby trajektem norskými fjordyPůvodně jsem si chtěla číst, nakonec jsem většinu cesty stejně koukala z okýnka. Ve Stavangeru jsem měla bydlení zařízené přes AirBnB a byla to má první zkušenost s touhle službou. Nemůžu si na nic stěžovat, byla jsem velmi spokojená. Komunikace s majitelem byla skvělá a měla jsem krásné, klidné a čisté bydlení, které jsem si nemohla vynachválit.

středa 1. listopadu 2017

Norské dobrodružství - část první

Norsko. Pro mě to vždy byla jedna z krajin, která mě neskutečně cestovatelsky lákala. Příroda, města, městečka i architektura. Už několik let hltám severskou literaturu a sním o tom, že se na sever znovu podívám. Byla jsem tam totiž jednou již v průběhu vysoké školy a nestačilo mi to. A tak jsem ráda, že se mi toto září povedlo tam na pár dní vycestovat a zas jednou si tuto krajinu moct užít. I když nakonec některé věci dopadly úplně jinak, než jsem původně plánovala, v konečném důsledku to nemohlo dopadnout líp. A já jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, že když si člověk něco tajně přeje, ale nemá úplně odvahu se do toho pustit po hlavě, občas to osud díky souhře náhod zařídí místo něho a postaví ho před hotovou věc.

Ulrikken (643 m. n. m.) - nejvyšší vrch nad Bergenem

Přesně tak jsem tohle září dopadla já. Ještě někdy na jaře jsem objevila levné letenky do norského Bergenu. Vždycky jsem tajně doufala, nebo snila o tom, že jednoho dne seberu odvahu a vycestuju někam úplně sama. Nevysnila jsem si nějakou dlouhou cestu napříč kontinenty, stačilo by mi pár dní. Ale nikdy jsem na to neměla odvahu. A tak jsem se i tentokrát domluvila s kamarádkou, letenky jsme společně koupily a začaly se těšit. Jenže co osud nechtěl, asi měsíc před odletem mi kamarádka oznámila, že ji to hrozně mrzí, ale nemůže se mnou do Norska odletět kvůli neodkladným rodinným záležitostem. Nejprve jsem byla naštvaná, pak jsem rozhodila sítě a snažila se k sobě někoho sehnat. To se nepovedlo, a tak nastal scénář, který jsem si sice tajně přála, ale do poslední chvíle jsem si myslela, že nenastane. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než se smířit s tím, že vycestuju sama. Možnost, že bych zůstala doma, která tu taky byla, jsem ani nebrala v úvahu. Norsko miluju, neskutečně jsem se na těch 5 dní na severu těšila a rozhodně jsem nechtěla kvůli těmhle komplikacím rušit dovolenou.

pátek 13. října 2017

Září 17 v knihách

Gilian Flynn – Gone girl


Tak tohle bylo skvělé čtení! A u mě taky šlo o velmi příjemné překvapení. Po přečtení knížky Dívka ve vlaku jsem k thrillerům a bestsellerům hodně podezřívavá a přistupuji k nim s určitou obezřetností a nedůvěrou. Zmizelou jsem viděla, když běžela v kině, takže jsem přesně věděla, o čem je i jak dopadne. Snažím se ale obnovit tradici z minulých let, kdy jsem vždy čas od času sáhla po knížce v angličtině, abych se dále v tomto jazyku rozvíjela a rozšiřovala slovní zásobu a thrillery se mi na čtení v angličtině celkem osvědčily. Taky je tady podzim a ty thrillery se na podzim čtou tak nějak líp. A tak jsem si půjčila Zmizelou od kamarádky a byla jsem fakt ráda, že jsem tak udělala. Gillian Flynn totiž umí skutečně psát. Zmizelá je skvěle napsaný psychothriller a autorka je mistryní psychologie postav. Jde o příběh zmizelé manželky Amy, která se ztratí za záhadných okolností, a hlavním podezřelým je její manžel Nick. My se spolu s ním snažíme přijít na to, co se vlastně stalo. A sledujeme, jak postupně vyplouvá na povrch špína a tajemství, které měly zůstat navždy skryty, a zjišťujeme, že každý konflikt, hádka a problém má vždy dvě strany.
Hrozně mě na tom bavilo, jak se Gillian Flynn povedlo psychologicky vykreslit postavy. Předložila nám obrázek lásky dohnané do extrému, závislosti na tom druhém a proměny milovaného člověka v člověka, kterého nenávidíme. Bylo to skvělé, poutavé, a přestože nešlo o úplně útlou knížku, kterou jsem měla v angličtině, přečetla jsem ji hrozně rychle a ještě mě k tomu všemu fakt pohltila.

pondělí 9. října 2017

Nová česká kniha oděná v leopardím kožichu

Hana Kolaříková, autorka knížky Pravý leopardí kožich, si vybrala skutečně náročné hlavní téma své nejnovější knížky. Je dalším důkazem toho, že české autorky umí psát a ve své tvorbě zrcadlí témata, která nejsou vůbec jednoduchá. Jsou ale naší součástí a nastolují tak otázky, které můžou trápit nejednoho z nás. A tak se odějte do leopardího kožichu a vydejte se spolu s hlavní hrdinkou prozkoumat hloubku smutku, složitost lidských vztahů a otázku toho, nakolik se historie projevuje i na dnešních generacích.


Hlavní hrdinka Jana přišla o dítě jenom pár hodin po porodu. Předčasný porod všechno zkomplikoval a její syn to nezvládl. Jana se ocitá na dně a musí se posbírat a pokusit se pokračovat dál. Její tělo je ale pořád plné poporodních hormonů a ona neví, co dělat s sebou, se svými pocity, se ztrátou. Otec, matka, kamarádka, bývalý přítel, milenec, tyto všichni tvoří její svět a chtěli by jí nějakým způsobem pomoct. Všechno je ale mnohem složitější, než se na první pohled zdá, a Jana se stále víc propadá do minulosti, svých vzpomínek i rodinné historie. Všechno se prolíná, jedno přes druhé, a otázkou zůstává, jak se s tím vším vyrovná.

čtvrtek 5. října 2017

Knižní tipy - říjen 2017

John Boyne - Kromobyčejná pouť Barnabyho Brocketa

Manželé Brocketovi jsou úplně obyčejný, spořádaný pár a jsou na to náležitě pyšní - nad vším zvláštním či odlišným ohrnují nos. Jenže pak se jim narodí Barnaby, a hned jak přijde na svět, je nabíledni, že on obyčejný rozhodně nebude. K hrůze rodičů se chlapec vzpírá gravitačnímu zákonu... a létá. Barnaby by se rodičům zoufale rád zavděčil, a proto se všemožně snaží udržet nohama na zemi. Marně. A tak jednoho osudového dne Brocketovi dospějí k závěru, že už toho mají dost. Když si chce Barnaby létat, tak ať si letí... Šťastná náhoda však obelstěnému, vyděšenému a osamocenému Barnabymu přivane do cesty horkovzdušný balon s pozoruhodnou posádkou - a tak začíná chlapcova kouzelná cesta kolem světa, na níž ho postupně doprovází plejáda nezapomenutelných přátel.
Vydává Brio.

Martin Bečan - Kaziměsti


Jsou města nudná a šedivá, obyčejná, jako lidé v nich. A potom jsou města, ve kterých sněží papír, krysy se mění v stíny a tramvajové koleje tvoří horské dráhy... Když čtveřice přátel objeví mezi domy uličku, která tam nikdy předtím nebyla, ze zvědavosti do ní nahlédnou. Naskočí do přijíždějící tramvaje číslo 0, která je zaveze do Nikam. Na křižovatce ulic Podivné, Podivnější a Nejpodivnější brzy pochopí, že se ocitli jinde. Zjišťují, že ve městě, ve kterém dosud žili a studovali, existují domy, ulice a dokonce celé čtvrti, o kterých většina lidí nemá nejmenší tušení. Zlákáni plejádou divů a zázraků se rozhodnou se do Podivné ulice nastěhovat. Jejich okouzlení však netrvá dlouho. Ukazuje se, že město je nakaženo nemocí, která se šíří jako rakovina. Město umírá, ulice zarůstají do země a i čtveřice přátel se začíná měnit. Stejně jako mnozí lidé před nimi, kteří se v Nikde rozhodli žít. Květiny ve vousech a ňadra porostlá šupinami jsou jen zlomkem toho, co je čeká. Podaří se Lazarovi a jeho přátelům zachránit město a tím i sebe samotné, nebo se všichni doslova utopí ve svých vlastních starostech?
Vydává Fragment.

neděle 24. září 2017

Některé písně se nikdy neohrají a některé lásky trvají navěky

Čekání na Bojanglese od francouzského autora Oliviera Bourdeauta je malá útlá knížečka, která dokáže zároveň potěšit i rozesmutnit. Já sama moc zástupce francouzské literatury nečtu a vždy, když sáhnu po nějaké jejich knížce, si říkám, proč toho od nich nečtu víc. Francouzi píšou jinak, a tak do našich vod přinášejí pro mě něco nového a neotřelého. Po knížce Čekání na Bojanglese, kouzelném příběhu jedné rodiny, která boří všechny zásady a stereotypy jsem sáhla díky doporučení jedné mé čtenářky. Kdyby záleželo na mně, tak by mě asi minula. A byla by to obrovská škoda. Přišla bych totiž o silný čtenářský zážitek.



Čekání na Bojanglese je příběhem jedné rodiny vyprávěný většinou z dětského pohledu. Rodinu tvoří tří členové - matka, otec a syn. Jsou tak trochu neobyčejní, rodiče se neskutečně milují a neustále spolu tančí, mají pořád množství přátel a známých na návštěvě a synovi vyprávějí různé příběhy. Ten v podstatě neví, jak se jeho vlastní matka ve skutečnosti jmenuje, protože jí otec každý druhý den vymyslí nové jméno. Syn to vnímá s dětskou naivitou a láskou, přijímá všechno nekriticky a svoje rodiče bezmezně miluje. Nikdy se s nimi totiž nenudí a věří, že jsou superhrdinové. Jenomže občas se i tady objeví problém, který se musí vyřešit, a do idylického domova přinese pár temných chmur. A celé je to propojené nesmrtelnou písničkou od Niny Simone Čekání na Bojanglese.

středa 6. září 2017

Srpen v knihách

Ken Kalfus – Americký problém



Odeonky jsou pro mě vždy zárukou zajímavého čtení a nebylo tomu jinak ani u Amerického problému Kena Kalfuse. Knížka, kterou jsem za pár korun koupila v mém oblíbeném antikvariátu na Národní v úplně nádherném stavu, pojednává o rozpadu manželství v průběhu největšího teroristického útoku na World Trade Center v září 2001 v New Yorku. Událost, která navždy změnila tvář Ameriky jako takové, ale není úplně hlavním dějovým prvkem tohoto románu, spíš mu tvoří kulisu. A to mi přišlo na této knížce zajímavé. V prví radě tu totiž stojí  rozpad manželství a vytvoření obrázku toho, jak jsou dva lidi, kteří se někdy strašně moc milovali, schopní se po určité době, dětech a konfliktech se nenávidět. A teď dělají všechno proto, aby tomu druhému co nejvíc znepříjemnili život. I když se tam vyskytlo pár vtipných situací, ve skutečnosti je to velmi smutná a vážná knížka. 
Do děje vstupujeme 11. září.  Marshall je na cestě do práce (pracuje ve WTC) a Joyce by měla sedět v inkriminovaném letadle. Nějakou náhodou, nebo řízením osudu, ani jeden v ten den není tam, kde by měl být. To oni ale v tu chvíli, kdy se útok odehrává, neví, a těší se že se toho druhého zbavili. Tím pádem se už nebudou muset dál dohadovat, protože oba jsou už vyčerpaní neustálými vzájemnými konflikty. Jaké je jejich veliké zklamání, když zjistí, že se tomu druhému  nic nestalo.
I když mě první polovina knihy bavila víc a v té druhé jsem měla pocit, že ztratila svůj spád, jako celek  působila dobře a líbila se mi. Poskytne nám obraz Ameriky, změn, které nastaly po teroristických útocích na pracovním trhu, v bezpečnosti, v pocitech lidí, a to všechno prostřednictvím rozpadajícího se vztahu dvou lidí, kteří se tak strašně moc nenávidí (anebo až tak moc zas ne?).
Skvěle, reálně napsané. Určitě doporučuji.

neděle 3. září 2017

Knižní tipy - září 2017

Jakuba Katalpa - Doupě


Květa je po manýelově smrti sužována pocitem samoty a neužitečnosti. Ve sklepě svého domu proto vybuduje malou místnost - doupě - a čeká na návštěvníka, kterého by do ní mohla zavřít a vyprávět mu svůj životní příběh.
Zatímco Květa opečovává svého vězně, v Americe umírá na rakovinu Akiko Ikedaová. Dochází sice na chemoterapii, ta však nezabírá a její manžel postupně ztrácí víru v manželčino uzdravení. Anh Thi Hoang opouští rodný Vietnam a vydává se na dalekou cestu do Prahy, aby pomohl dceři s vedením domácnosti a malého obchodu. Naráží však na odcizení, nejen kulturní, ale také rodinné a generační. Cesty protagonistů, jakkoliv jsou mimoběžné, se v jednom okamžiku protínají v Praze, aby pak nadále pokračovaly po své vlastní dráze. Všechny tři příběhy tak představují určitý druh míjení, nedorozumění a paralelnosti lidských osudů.
Vydává Host.


Jess Kidová - Živel


Mahonyho našli jako malé dítě na schodech sirotčince. Vždycky si myslel, že ho matka buď opustila,nebo že zemřela. Když dostane anonymní zprávu, že jí byl násilně odebrán, vydá se do své rodné vesnice Mulderrig v naději, že zjistí, co se stalo. Jeho příjezd, tmavé oči a cizácké chování vyvolají mezi místními zvláštní rozruch. S pomocí anarchistky a podivínky paní Cauleyové začne vyslýchat všechny, kdo zažili zmizení jeho matky. Mulderrigské obyvatele ovšem ovládá otec Quinn - nafoukanec a puritán, který je odhodlán očistit vesnici jak od Mahonyho, tak od veškerých vzpomínek na jeho hříšnou matku. Otec Quinn ale netuší, že mulderrigští mrtví hodlají prozradit svá tajemství a konečně našli někoho, kdo jim naslouchá....
Vydává Host.

čtvrtek 24. srpna 2017

Na otočku v Nízkých Tatrách

V prvních dvou článcích jsem se s vámi podělila o zážitky z Malé Fatry. Ale Malou Fatrou mé červencové putování po slovenských horách neskončilo. Táta totiž přišel s nápadem, abychom si dali jeden den oddechu doma na zregenerování a nabraní sil a odjeli ještě na otočku do Nízkých Tater. Byla jsem nadšená a hned jsem souhlasila. Tentokrát jsme vyrazili jenom my dva. A řeknu vám, vymyslel to skvěle.


Zaparkovali jsme u stanice lanovky Krupová (1084 m n. m.), která se nachází na jižní straně Chopku, a vyvezli se až nahoru. Lanovka tam teď v létě jezdí každou půlhodinu a my jsme si tak ušetřili hodně sil, které jsme pak využili později. U horní stanice mě zaujala hromada kamení, na kterou jsem si prostě musela vylézt. Nevěděla jsem, co to je, ale měla jsem pocit, že odtamtud bude hezký výhled. Jaké bylo mé překvapení, když jsem na té (dobře bylo to větší a vyšší než hromada kamení, ale působilo to na mě tak) hromadě kamení objevila cedulku s nápisem Chopok. Tohle byl totiž skutečný vrchol Chopku (2023,6 m n.m.). A měla jsem pravdu, byl odtamtud fakt hezký výhled. Takže rychle fotku u cedule, sednout si na kraj, vyfotit nohy ve vzduchu s nádherným výhledem a utíkat za tátou, který se už vydal stezkou po hřebeni, která byla tvořená velikými kameny, takže o žádné vyhlazené dálnici po hřebeni nemohla být ani řeč.

pondělí 14. srpna 2017

Na otočku v Malé Fatře – den 2


V minulém článku ze své dovolené na Slovensku jsem psala o tom, jak jsme v první den v Malé Fatře absolvovali Jánošíkove diery a výstup na Veľký Rozsutec.  Vystoupali jsme u toho slušných 1000 výškových metrů a to byl pro některé členy mé rodiny tak namáhavé, že jsme původní plán, navštívení Západných Tater a výstup k Roháčskym plesům, museli přehodnotit. I mě další den bolely nohy a ráno se mi z postele vůbec nechtělo. Jsem ale v lepší formě než oni a po vydatné snídani jsem byla zase plná energie.


pondělí 7. srpna 2017

Červenec v knihách

Aňa Geislerová – P. S.


Aňa Geislerová prostřednictvím P. S. promlouvá ke svému čtenáři to čtení je doslova pohlazení po duši. Knížka se skládá z krátkých příběhů ze života, úvah a myšlenek, které se točí kolem nekonečného hledání návodu na šťastný život nebo snahy o přijmutí sebe samých. Jsou upřímné, plné laskavého humoru a vy při čtení máte pocit, že sedíte na kávě se svojí nejlepší kamarádkou a bavíte se o chlapech, ambicích, plánech, lásce, vztazích a o všem, co vám celé dny běží v hlavě. Je to plné lásky, emocí a toho, co je v životě důležité. Zas jednou si uvědomíte, že není možné, aby bylo vždy všechno podle vašich představ. Váš život nebude nikdy takový, jaký jste si ho představovali, musíte neustále překonávat překážky, ale ta nedokonalost, ty náhody a neplánované chvíle jsou kolikrát to, co vás dělá šťastnými. Nebo je to aspoň tou cestou, která k tomu dobrému pocitu vede.
Po velmi dlouhé době jsem si do knížky psala, zaškrtávala, vypisovala na okraj své myšlenky nebo reagovala na Aňu a hrozně moc se při tom usmívala. Takže u některých kapitol v mojí knížce najdete poznámky typu: ,,Toto je ono!" nebo ,,Tak to má být!" či ,,Na toto nezapomínat!" a mnohem víc. Tak jako u všech knížek složených z povídek nebo krátkých příběhů, tak i tady byly příběhy, které mě bavily víc, protože jsem k nim měla blíž, než jiné, které mě až tak neoslovily.
V této knížce se najde každá žena i zbloudilá duše, které mají pocit, že život je to, co se jim děje tak nějak samo a občas nad ním nemají kontrolu. Po přečtení se ale uklidní, protože si uvědomí, že to tak má být. A to je pocit, který po přečtení zůstal mně. Harmonie, úsměv, klid a vyrovnání.

neděle 6. srpna 2017

Knižní tipy - srpen 2017

Clare Swatmanová - Než odejdeš


Láska někdy přichází pozvolna. Zoe a Ed se znali od mládí, vždy si byli poblíž, ale nikdy spolu. Až po letech se mezi nimi cosi změní a jejich budoucnost se začne ubírat po stejné cestě. Ale kromě radosti je čeká nejedno klopýtnutí, a jednoho obyčejného dne Zoe řekne svému manželovi pár zlostných slov.... Toho dne, který je Edův poslední. Zoe je zlomená žalem a lítostí nad tím, co Edovi řekla, a co mu naopak říct nestihla. Pak ale dostane zázračnou šanci postavit se s ním znovu na začátek. Poučí se ze svých chyb, anebo se minulost změnit nedá?
Vydává Ikar.



Sabina Zelená - Tisíc východů slunce


Pavlin život se otočil o sto osmdesát stupňů. V jediném okamžiku ztratila manžela i otce - dva lidi, které nejvíc milovala, navíc v době, kdy prožívá své první těhotenství. Potřeba sdílet svůj smutek s někým blízkým ji zavede k její babičce, kterou léta neviděla. Jejich setkání je natolik silné, že se k ní rozhodne přestěhovat. Postupně se seznamuje s místními lidmi. Poznává Elišku, dívku, která po autonehodě přišla o zrak. Blíže poznává i jejího bratra, který si sestřino zranění klade za vinu. Najdou tito dva lidé v těžké životní situaci cestu k sobě? Smíří se s tím, co jim život vzal, a naleznou naději na nové štěstí?
Vydává Fragment.

pátek 28. července 2017

Letní oddechovka s detektivním námětem

Radka Třeštíková je oblíbená česká autorka, které se povedlo v průběhu posledních čtyř let vydat čtyři knihy. Už u předchozích knih nám dokázala, že psát umí. Mně samotné se poprvé do rukou dostala až minulý rok v podobě Bábovek a z těch jsem byla nadšená. Mozaika příběhů různých žen dohromady vytvářela celek, který měl smysl a šel i do hloubky.  Pro mě to bylo ideální letní čtení. Po náročnějších titulech, které jsem poslední dobou četla, jsem měla zas jednou chuť přečíst si něco lehčího a vysloveně letního a oddechového. Rozhodla jsem se, že dám šanci její nejnovější knize s názvem Osm, která slibovala i detektivní zápletku, a ty já mám v oblibě.


Román Osm nás hodí téměř na konec děje, s hlavní hrdinkou Míšou se ocitáme v nemocnici, byla totiž nalezena postřelená v Ďáblickém lese v Praze. Teď leží v kómatu a nikdo neví, co se jí stalo a zda se vůbec probere. U její postele se vystřídá pár návštěvníků, na základě rozhovorů mezi nimi hned na začátku vytušíme jistou komplikovanost vztahů, které nás budou provázet celým příběhem a které budeme zvědavě rozplétat. Následně se vracíme na začátek a poznáváme Míšu a její příběh. Postupně zjišťujeme, že každý z jejího okolí mohl mít motiv a ublížit jí. Kdo za tím vším však skutečně stojí?

úterý 25. července 2017

Na otočku v Malé Fatře – den 1. (Jánošíkove diery a Veľký Rozsutec)

Kromě kola a knih mám ještě jednu velikou lásku - tou je turistika a hory. Jsem prostě přírodní tvor, kterému je nejlépe, když dovolenou tráví aktivně, v přírodě, v kopcích, objevováním nových míst či posouváním svých vlastních limitů. Nikdy jsem nebyla ten typ, který si dovolenou nejvíc užije válením se někde u vody. To nebylo a asi nikdy ani nebude nic pro mě.


Proto, když jsme s rodiči řešili, co si přeju jako dárek k mým třicátým narozeninám,  jsem  si nejvíc ze všeho přála strávit pár dní v slovenských horách. Přání, které potěšilo nejenom mě, ale i celou rodinu. My ty hory máme prostě v krvi. Volba nakonec padla na Malou Fatru, protože jsem s ní ještě z dětství měla nevyřízené účty.
Jako děti jsme tam jedno léto trávili dovolenou a dostali jsme se i pod Veliký Rozsutec (1610 m.n.m.). Tehdy, jako malé holce, se mi zdál tak obrovský, doslova se tyčil k nebi. A proto jsem si řekla, že až budu veliká, tak tam vylezu. To mi mohlo být tak 10 let. Tehdy jsem ještě netušila, jak dlouho to potrvá, než si tento slib budu moct splnit. Ale protože sliby, které dáte sami sobě jako dítěti, by se plnit měly, jsem ráda, že se mi povedlo se tam konečně dostat. A samozřejmě, že se o to podělím s vámi, je to totiž jediný způsob, jak vám nacpat to obrovské množství nádherných fotek, které jsem nafotila ;)

neděle 16. července 2017

Nadějný nováček na scéně české fantastiky

Pamatuju si období, kdy jsem nečetla nic jiného než sci-fi a fantasy literaturu. Dospívala jsem a v tom období pro mě jiné knihy neexistovaly. Milovala jsem objevovat nové světy, schopnosti, sledovat pohnuté osudy hrdinů a jejich snahu zachránit svět i cestování napříč galaxiemi. Čím jsem ale byla starší, tím víc jsem začala sahat po jiných žánrech. Začaly mě přitahovat knihy, které psaly o reálnějších příbězích a lidských osudech. Ale vždy, když se mi do rukou dostane nějaký zajímavý sci-fi nebo fantasy titul, tak je to pro mě taková nostalgie a návrat ke kořenům. A protože sci-fi a fantasy už čtu velmi málo, tak si dávám záležet na výběru titulu, abych si to čtení užila s něčím kvalitním. Projekt Kronos jsem si domů odnesla ze stánku Nakladatelství Host na Světě knihy, protože mi byl doporučen. Byla jsem překvapená jeho tloušťkou, ale zároveň velmi zvědavá, co mi debut mladého českého autora dokáže nabídnout.


Česká fantastická scéna má svá známá jména. Kdykoliv sáhnu po jejich dílech,  je to pro mě vždy sázka na jistotu. U některých vím, že mě budou bavit, i kdyby beletrizovali telefonní seznam (Petr Heteša, Jiří Walker Procházka, Štěpán Kopřiva a tak dál), s jinými jsem si až tak moc nesedla, i když ostatní je vychvalují (Vilma Kadlečková například). Stále se ale točí v podstatě stejná jména, a proto jsem byla ráda, když stabilní vody české fantastiky rozčeřil zas jednou někdo nový.

úterý 11. července 2017

O pádech, nevzdávání se a lásce ke kolu.

Foto: Jiří Svoboda

Je čtvrtek. Kdybych napsala, že venku prší, tak se o dnešním počasí vyjadřuju velmi mírně. Už od rána venku neskutečně lije a je to doslova mordor. Počasí, do kterého byste ani psa nevyhnali, a kdo nemusí, ven ani nejde. Je však běžný pracovní den a většina lidí bohužel musí. Já mám dnes volno. Volno, které jsem původně mít neměla, ale vybrala jsem si ho v práci kvůli tomu, že mi dnes začíná 5týdenní kurz MTB jízdy organizovaný skvělým MTB projektem Trail-Guide (a tvrdila bych to, i kdybych nebyla jeho součástí, ale o tom jindy, fakt jsme skvělí, vážně!). A tak vím, že do toho počasí nakonec budu muset. Ano, předpověď říká, že se to odpoledne zlepší a k večeru by už pršet nemělo, ale myslím, že bude stejně všechno mokré, podmáčené a zabahněné a ten detail, že už neprší už nikdo ani nezaregistruje. Ale protože se snažím těšit z maličkostí, budu ráda i za to.
Pôvodně jsem ale chtěla psát něčem jiném.Přemýšlela jsem nad tím, že se s vámi podělím o to, co mě vnejbližších 5 týdnech čeká. Ta snaha, učení, občas i překonaní vlastní hlavy - nazývejme to jakkoliv. Říkám si, že by to někoho mohlo zajímat. A když ne, tak přeskočte k dalšímu článku o knížkách, těch je na blogu víc než dost.

pondělí 10. července 2017

Červen v knihách

E. J. Copperman, Jeff Cohen - Případ ztracené hlavy


Případ ztracené hlavy je prvním dílem volné detektivní série v hlavní roli s vyšetřovatelem trpícím Aspergerovým syndromem. Na tuto knížku bych nikdy nepřišla sama od sebe, kdyby mi ji neporadila jedna moje čtenářka, a jsem jí za to vděčná. Jde o skvělou, oddechovou věc, která pobaví a zaujme. A i když nejde vůbec o nějakou starší věc, tak se o této knížce moc nemluví, což je podle mě dost škoda.
V Případu ztracené hlavy jde právě o tu ztracenou hlavu. Z kryogenického institutu za záhadných okolností zmizela hlava jedné z klientek, a protože institut se chce vyhnout propíraní tohoto případu v médiích a celkové negativní publicitě, která by mohla poškodit celý ústav, obrátí se o pomoc na agenturu Otázky a odpovědi. Případ se postupně zamotá, přibude k tomu vražda a celkově je nám naservírovaný oříšek, který bude třeba co nejdřív rozlousknout.
Hlavním hrdinou tohoto příběhu je Samuel, u kterého jsem si nemohla pomoct, ale celou dobu mi připomínal mého oblíbeného seriálového detektiva Adriana Monka. A nejenom to, autor samotného Adriana v textu detektivky zmiňuje, a dokonce jsou porovnávané diagnózy Samuela a právě Adriana. Je to napsané vtipně, poutavě, a navíc je knížka plná skvělých, trefných hlášek, při kterých se budete smát a bude vás to bavit. Sam sám tvrdí, že Asperger není nemoc, ale vnímá to jako svoji výhodu. I když mu dělá problém sociální interakce, mezilidská komunikace a projevování emocí, v jiných, hlavně analytických a logických oblastech, je jednička. Jsem hrozně ráda, že jde o první díl série, protože Samuela jsem si oblíbila a hrozně ráda se k němu ještě vrátím. Takže když hledáte něco příjemného a odlehčeného na léto, tak Případ ztracené hlavy je ideální volba.

pátek 23. června 2017

Záhady, strach a špína Buenos Aires

Svůj vztah k povídkám si buduju postupně. Otevřeně se přiznám, že spíš upřednostňuju romány, beletrii a celkově delší, souvislé příběhy. Povídkám jsem nikdy moc neholdovala, ale nevyhýbám se jim úplně. Většinou se ale spolehnu na doporučení, protože si nejsem úplně jistá, zda se mi povede najít zajímavou povídkovou sbírku, která upoutá moji pozornost dostatečným způsobem a u které si řeknu, že i povídky mají něco do sebe. Takto mě naposledy zaujala povídková sbírka Mapa Anny od českého spisovatele Marka Šindelky. Byla skvělá a tehdy jsem si skutečně řekla, že je radost číst takhle dobře napsanou povídkovou sbírku. A na doporučení jsem tedy sáhla i po další sbírce. Tentokrát od zahraniční autorky Mariany Enriquezové, které u nás v Nakladatelství Host vyšla povídková sbírka pod názvem Co nám oheň vzal. Prý si to musím přečíst a určitě se mi to bude líbit. A jsem ráda, ani tentokrát jsem se nezklamala.


Uvědomuji si, že napsat dobrou povídku je mnohem těžší než něco delšího. Na tak krátkém prostoru musí autor umět vystavět příběh, zápletku, představit a dostatečně vykreslit postavy, vybudovat v čtenáři zájem a celé to nakonec poutavě zakončit. Dobře napsaná povídka je z mého pohledu mistrovské dílo a můžu říct, že Mariana Enriquezová je mistryní svého žánru. Už po přečtení první povídky mi bylo jasné, že se mi do rukou dostalo něco výjimečného a očekávala jsem neobyčejný čtenářský zážitek.

středa 14. června 2017

Komiksová povinnost pro všechny kočkomily

Můj vztah ke komiksům není úplně jednoznačný. Mám je ráda, ale nečtu je moc často. Vybírám si je podle ilustrací a hodnotím stylem líbí/nelíbí. Mám k nim spíš, jak bych to nejlépe popsala, takový uživatelský přístup. Hrozně dlouhou dobu jsem si myslela, že komiksy jsou pro mladší čtenáře a není to nic pro mě. Jenomže pak se objevila rozkošná Hilda od Luka Pearsona, temný Sojčák od Jahonen Aako nebo úplně luxusní Sochař od Scotta McClouda a ty mě úplně dostaly. Díky nim jsem zjistila, že při pečlivém výběru se dají najít komiksy, které si dokáže užít i čtenář mého typu, a postupně si k nim nacházím cestu. 


Tento článek, ani jakýkoliv jiný článek, který píšu o komiksech, si nedovolím ani vzdáleně nazývat recenzí, protože zde chybí nějaká větší znalost komiksového prostředí, autorů, stylů, škol a tak dál. Já je nazývám spíš fotočlánky doplněné o můj čtenářský zážitek.

sobota 10. června 2017

Květen v knihách

Dimitri Verhulst – Opozdilec


Opozdilec je titul, který mě už dávno zaujal svojí anotací. V té době jsem však ještě vůbec nevěděla, že je natočený film Teorie tygra, který právě běžel v kinech a zabývá se stejnou problematikou. Zajímavý je fakt, že tato dvě díla vznikla náhodou a nijak se navzájem neovlivnily. Každopádně myšlenka předstírané demence jako způsob úniku od otravné manželky, neuspokojivého života a stereotypu mě zaujala natolik, že jsem se nemohla dočkat, až si tuto knížku přečtu.
Jde o jednohubku na jedno odpoledne, stačí pár hodin a knihu máte přečtenou. Je plná osobitého humoru a hlavně cynizmu, který je charakteristickým znakem hlavní postavy, která vymyslí důmyslný plán, jak uniknout z ubíjející existence vlastního života a užít si ještě ty poslední zbývající léta v klidu. Jenomže, i když plán to byl skvělý, jeho realizace s sebou přináší pár nepříjemností. O tomhle všem se dozvídáme z pohledu Desirého, který nám živě popisuje svoji každodenní realitu a celé to prokládá vzpomínkami na minulost, na svůj život a vysvětluje nám důvody, které ho vedly k tomu, že skončil tam, kde se teď nachází. Některé situace jsou úsměvné, v jiných je skrytá vážnost a jde spíš o smích přes slzy. Kniha se sice tváří oddychově a jednoduše, ale je v ní toho skrytého mnohem víc. Záleží jenom na čtenáři, kolik si z toho vezme k srdci a připustí k zamyšlení.
Knížka mě bavila, jenom mě mrzí, že jsem před jejím přečtení viděla film Teorie tygra. I když jsem věděla, že nemají nic společného, tak jsem nějak podvědomě očekávala stejný příběh.

neděle 4. června 2017

Knižní tipy - červen 2017

Radka Třeštíková - Osm



Jednu březnovou sobotu je v Ďáblickém háji nalezena postřelená mladá dívka Michaela. Zůstává v bezvědomí a policii se nedaří vyšetřit, kdo čin spáchal a proč. Byl to její snoubenec, nejlepší kamarádka nebo snad někdo z rodiny, ve které Michaela hlídala děti? Ona sama si po probuzení z kómatu osudný den nepamatuje, co víc, nepamatuje si celý poslední rok svého života. Rok, který začal tak nevinně jako pohlazení a skončil pokusem o vraždu....
Vydává: Motto




Erlend Loe - Náklaďáky Volvo


Do värmlandské krajiny přichází muž. Jmenuje se Doppler. Andreas Doppler. Je to Nor. Má s sebou ročního losa Bonga. A syna Greguse. Los kráčí v jeho stopách po stezičce a sym spí na potahu taženém losem. Ačkoli je pozdě večer, nic nenasvědčuje tomu, že by Doppler brzy hodlal někde složit hlavu. Co dělá ve švédských lesích? Těžko říct. Možná mu bylo Norsko příliš těsné a potřeboval se trochu porozhlédnout po světě. Rozhodl se opustit oslavu, zatímco ostatní se u stolu ještě bujaře veselili. Brzy se bude podávat káva a doutníky, lae Doppler se zvedl a šel. Cosi hledá. Hledá dobré lidi. Hledá souvislosti a spořádanost.
Vydává: Kniha Zlín

pátek 2. června 2017

Portrét v uličkách





Nedávno jsem si uvědomila, že jsem pro vás už dlouho neudělala žádný fotočlánek. A není to způsobeno vůbec tím, že bych neměla dostatek fotek a příležitostí, o kterých psát. Právě naopak, je toho tak moc, že mi dělá problém v klidu si sednout k počítači a něco sepsat. Začala jsem se řídit heslem #minveciviczazitku blogerky Weef z blogu Weef´s world a řeknu vám, že mi to dává asi ten největší smysl. Protože o věci můžete přijít, ale zážitky a vzpomínky jsou to, co si sebou neseme, ať jdeme kamkoliv. A tak hodně zažívám, cestuju, trávím čas s lidmi, kteří mi něco dávají, a cítím se s nimi skvěle. Dělám to, co mě baví a plánuju další a další zážitky. A už se jich nemůžu dočkat.

Poslední dobou fotím hlavně cyklistické závody, o kterých bych vám taky jednou chtěla udělat fotočlánek s výběrem fotek, které se mi podle mého názoru nejvíce povedly, resp. jsem na ně nejvíc hrdá.

pondělí 29. května 2017

Pojďte uhasit žízeň po dalším příběhu s Harrym Holem

A je to tady. Fanouškové severských detektivek měli nedávno malý svátek. Jo Nesbø totiž vydal další díl oblíbené série s hlavní postavou detektivem, vyléčeným alkoholikem a specialistou na sériové vrahy, Harrym Holem. Všichni ho milují, ale já se hned na začátku přiznám, že ho až tak dobře neznám. Proto bude i tato recenze jiná. Bude psaná z pohledu člověka, kterému tato série není až tak známá. Četla jsem z ní jenom pár dílů, a to dokonce na přeskáčku. Takže pokud  si někdo klade otázku, zda má smysl číst Žízeň bez znalosti předchozích dílů, tak tady určitě najde odpověď.

čtvrtek 18. května 2017

Lidé Světa knihy 2017


Já vím, valí se to na vás ze všech blogů, instagram účtů od všech bookblogerů a booktuberů i od vašich známých a všech, kteří milují knihy. Minulý víkend se konal v Praze pravidelný knižní veletrh Svět knihy a každý, kdo má co do činění s knihami, tam byl. Nebo alespoň na mě to tak působilo. Byla to skvělá příležitost setkat se nejen se svými přáteli, ale i oblíbenými nakladateli či autoři, vyslechnout si zajímavé přednášky na různá témata nebo si nechat podepsat knížku přímo od autora. Program byl stejně jako předchozí roky bohatý a vybral si skutečně každý.

středa 10. května 2017

Duben v knihách

Václav Kaplický – Kladivo na čarodějnice


Kladivo na čarodějnice je knížka, o které slyšel snad každý. Je to hlavně díky filmu, kterému byla  předlohou. Film jsem viděla už jako dítě, ale na knihu jsem narazila až teď, úplně náhodou, v mém oblíbeném antikvariátu. A protože se občas snažím sáhnout i po nějaké starší literatuře, abych nečetla jenom samé knižní novinky a neomezovala se na knižní hity, rozhodla jsem se, že si přečtu právě Kladivo na čarodějnice. Příběh, který mluví o inkvizičních procesech s ,,čarodějnicemi“, se odehrává na konci 17. století. Vždy, když čtu nějakou starší literaturu, tak jsem příjemně překvapená, jak jsou tyto texty nadčasové. A to byl i tento případ. Píše se tady o nespravedlnosti, fanatizmu víry a bestialitě inkvizitora Boblinga a jemu podobných, kteří ve jménu víry páchali zvěrstva toho nejhoršího druhu. Umučili, utýrali, upálili a obrali o majetek okolo stovky nevinných. Kdo už byl jednou obviněný, neměl šanci se domoct spravedlnosti. A vrchnost tomu jenom nečinně přihlížela. Tvářila se, že to tak má být, že nic nevidí. V 17. století to byly procesy s čarodějnicemi, ale dále v historii si za čarodějnice můžeme dosadit jiné skupiny lidí, se kterými bylo nespravedlivě zacházeno, a vidíme, jaký zhoubný vliv měla moc na vysoko postavené obyvatele. Nezajímali se o lidi, které měli na starosti. Celkem zajímavá paralela s dnešní společností. I když jde o starší knihu, a na tom jazyku je to cítit, i tak se mi četla moc dobře. Díky častému užívání archaických výrazů jsem se mnohem lépe přenesla do konce 17. století. Sice tu nenajdeme tak rychlý spád děje, jak jsme zvyklí v současných detektivkách nebo thrillerech, ale přesto je kniha napsaná tak dobře, že po přečtení jedné kapitoly máme chuť si dát ještě jednu. Protože věříte, doufáte a nechápete, jak se to všechno mohlo dít. Nejhorší na tom všem je ten pocit, že nejde o výmysl autora. A z toho mrazí.

úterý 2. května 2017

Knižní tipy - květen 2017

Pavel Bareš - Projekt Kronos

Píše se rok 2052 a to málo, co po válce ze světa zbylo, halí šero nukleární zimy. Attiona City, jednu z posledních výsep lidské civilizace, zevnitř požírá záhadná epidemie a společenské rozkoly. Zatímco prominentní občané v horních částech Downtownu je pořád prožívají. Narůstající exkluze a půtky konkurenčních mafií jsou ale pouze prvními výstřely do tmy předznamenávajícími občanskou válku. Město ovšem není tak bezbranné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ve své nejtemnější chvíli si Attiona City zvolí ochránce: Jasona Blakea mladého Downtownera, který si celý život nepřál nic jiného než být hrdinou. A teď se mu - k jeho smůle - přání vyplní. Už brzy ovšem zjišťuje, že se na své křížové výpravě za záchranou města zapletl do mocenských bojů, které vysoce přesahují jeho síly.
Vydává Host.

Stephanie Oakes - Posvátné lži Minnow Blyové



Keviniáni připravili sedmnáctiletou Minnow o všechno: o dvanáct let života, o její rodinu, o schopnost důvěřovat. A když se vzepřela, vzali jí i ruce. Teď je jejich Prorok mrtvý a celá keviniánská osada spálená na popel. Detektivovi z FBi je zřejmé, že o tom Minnow něco ví - ale ona mlčí. Hrůzné okolnosti ji dovedly do věznice pro mladistvé, kde objevuje nový svět. Učí se číst, nadávat i přemýšlet sama za sebe. Zjišťuje, že kovové mříže nejsou nic proti svazujícím pravidlům její sekty. A že pokud se dokáže rozloučit s děsivým tajemstvím své minulosti, může mít opravdovou svobodu, o níž vždycky snila.
Vydává Host.