středa 10. května 2017

Duben v knihách

Václav Kaplický – Kladivo na čarodějnice


Kladivo na čarodějnice je knížka, o které slyšel snad každý. Je to hlavně díky filmu, kterému byla  předlohou. Film jsem viděla už jako dítě, ale na knihu jsem narazila až teď, úplně náhodou, v mém oblíbeném antikvariátu. A protože se občas snažím sáhnout i po nějaké starší literatuře, abych nečetla jenom samé knižní novinky a neomezovala se na knižní hity, rozhodla jsem se, že si přečtu právě Kladivo na čarodějnice. Příběh, který mluví o inkvizičních procesech s ,,čarodějnicemi“, se odehrává na konci 17. století. Vždy, když čtu nějakou starší literaturu, tak jsem příjemně překvapená, jak jsou tyto texty nadčasové. A to byl i tento případ. Píše se tady o nespravedlnosti, fanatizmu víry a bestialitě inkvizitora Boblinga a jemu podobných, kteří ve jménu víry páchali zvěrstva toho nejhoršího druhu. Umučili, utýrali, upálili a obrali o majetek okolo stovky nevinných. Kdo už byl jednou obviněný, neměl šanci se domoct spravedlnosti. A vrchnost tomu jenom nečinně přihlížela. Tvářila se, že to tak má být, že nic nevidí. V 17. století to byly procesy s čarodějnicemi, ale dále v historii si za čarodějnice můžeme dosadit jiné skupiny lidí, se kterými bylo nespravedlivě zacházeno, a vidíme, jaký zhoubný vliv měla moc na vysoko postavené obyvatele. Nezajímali se o lidi, které měli na starosti. Celkem zajímavá paralela s dnešní společností. I když jde o starší knihu, a na tom jazyku je to cítit, i tak se mi četla moc dobře. Díky častému užívání archaických výrazů jsem se mnohem lépe přenesla do konce 17. století. Sice tu nenajdeme tak rychlý spád děje, jak jsme zvyklí v současných detektivkách nebo thrillerech, ale přesto je kniha napsaná tak dobře, že po přečtení jedné kapitoly máme chuť si dát ještě jednu. Protože věříte, doufáte a nechápete, jak se to všechno mohlo dít. Nejhorší na tom všem je ten pocit, že nejde o výmysl autora. A z toho mrazí.

Ingrid Desjours – Její život v očích panenky


Do poslední chvíle jsem se nemohla rozhodnout, zda se mi psychothriller od francouzské autorky Ingrid Desjours líbil, nebo ne. Místy byly některé scény na mě příliš intenzivní, ale musím se přiznat, že už jsem velmi dlouho nečetla nic tak psycho a zároveň poutavého, jako byla právě tato kniha. Je pravda, že tento žánr moc nevyhledávám. Autorka si se s svým čtenářem pohrává, manipuluje jím a vede si ho přesně tam, kde ho chce mít. Myslíte si, že víte, jak to všechno dopadne, vždyť je to úplně jasné? Tak to jste na omylu. Dvě dějové linie nám představí dvojici zlomených postav, každou úplně jiným způsobem. Policajta Marca po autonehodě, při které zemřela jeho partnerka a on utrpěl vážná zranění, jenž se znovu snaží začlenit do pracovního kolektivu a opět fungovat po pracovní i osobní stránce. A dívka Barbara, která se stará o svoji slepou matku a jediné, co za to dostává, jsou neustálé nadávky a ponižování. Najednou se na scéně vyskytne psychopat, který oslepuje a okrádá své oběti. Marc mu je na stopě a seznámí se s Barbarou. Jejich osudy se propletou a vedou k rozluštění celé záhady. Jak to nakonec dopadne? A kdo je vlastně ten záhadný psychopat?
Skvěle napsané, napínavé tak, že nemůžete knihu odložit. Místy hodně nechutné, ale najdeme tady kromě jiného velmi propracované zobrazení proměny hlavní hrdinky. Autorka při psaní hodně čerpala z vlastních zkušeností, protože pracuje jako psycholožka se specializací na sexuální kriminalitu. I když pro mě to bylo už příliš psycho, věřím, že fanoušci žánru budou nadšeni. Je to kniha, která jen tak lehce nezapadne a já na ni ještě chvilku budu myslet. Mezi psychothrilery se určitě neztratí.

Irvine Welsh – Špína


Irvine Welsh má specifický styl psaní a vyjadřování. To už jsem zjistila u knihy Pohlavní životy siamských dvojčat, u které jsem se setkala s autorem poprvé.. Ano, nadávalo se tam hodně, otevřeně se bavilo o sexu a jiných záležitostech, které bývají většinou probírány hodně opatrně, ale jeho styl se mi líbil. A tak jsem sáhla po jeho další knize. Tentokrát jde o román Špína, který se na první pohled tváří jako detektivka. Ve skutečnosti jde ale o příběh policajta Bruce Robertsona vyšetřujícího případ vraždy černocha, který je synem vysoko postaveného diplomata. Ale případ vraždy a její vyšetřování je odsunuto do pozadí a my se v hlavní lince příběhu dostáváme do hlavy Brucea, který je momentálně sám a je to asi ta nejnegativnější postava, ten nejhorší antihrdina, s jakým jsem se kdy v knize setkala. Manipuluje lidmi kolem sebe, trpí všemi možnými neduhy, jaké si jenom dokážeme představit, sex a drogy jsou středobodem jeho vesmíru a jediné, co ho zajímá, je on sám. Neváhá jít ani přes mrtvoly, aby dosáhl toho, co chce. Nezáleží mu absolutně na nikom. Je to prostě lidská špína. K tomu si přidejte expresivní vyjadřování Irvina Welshe a máte knihu, která ukazuje to nejhorší dno lidské psychiky, jaké jenom existuje. I když to pro mě bylo pomerně náročné čtení, knížka mě zaujala a čím víc jsem se blížila ke konci, tím mi začalo všechno do sebe zapadat. A na konci mě Irvine Welsh dokázal ještě překvapit a emočně zasáhnout. A tomu říkám dobrá práce.

Erik Larson – Ďábel v bílém městě: aneb vraždy, kouzla a šílenství na výstavě, která změnila Ameriku


Kniha je napsaná neskutečně dobře, dovolím si říct, že až mistrovsky. Eriku Larsonovi se povedl rozvinout autentický a sugestivní obraz konce 19. století v Chicagu. Zachytil obraz doby, kdy se muži jako gentlemani dvořili dámám, dobu plného smogu, kdy elektřina byla ještě neznámým pojmem a jediným způsobem komunikace byly dopisy, na které se čekalo i několik týdnů.
Při čtení máte pocit, že se procházíte těmi špinavými ulicemi, cítíte hustý smog ve vzduchu, který vám brání se pořádně nadechnout, a sledujete události kolem fenomenální, ale moc problematické světové výstavy, které se nakonec povedlo stát se tou největší výstavou, jaká se kdy konala.
I když knížka na první pohled působí, že hlavní je v ní příběh sériového vraha a výstava tam bude hrát jenom vedlejší roli, při čtení zjistíte, že ve skutečnosti je to naopak. Nejlepší ale na tom je, že vám to vůbec nebude vadit.
Víc se dočtete v recenzi.


Christine Trent – Dáma z popela


V Dámě z popela se příběh točí kolem jednoho pohřebního ústavu ve viktoriánském Londýně s hlavní postavou Violet, která na dané dobové poměry vyčnívá z řady žen, domácích paniček starajících se jenom o manžela, děti, domácnost, vhodné oblečení a budování perspektivních přátelství, kterými si udrží to správné postavení ve společnosti, případně si pomůže o společenský stupínek výš. Violet Morganová je jiná, už od začátku pomáhá svému manželovi vést pohřební ústav a práce s mrtvými i pozůstalými ji baví a naplňuje. Je ráda užitečná, svoji práci miluje a má svůj vlastní názor, což v dané době nebylo u žen velmi časté nebo žádané. Jednoho dne najde spát v rakvi opuštěné děvčátko, její manžel začne vést podezřelé obchody se svým bratrem a tajemným cizincem z Ameriky, který začne být Violet moc sympatický. Jenomže nic není takové, jak to na první pohled vypadá, a Violet se může přesvědčit, že to nejsou mrtví, kterých bychom se měli bát, naopak živí dokážou způsobit nejvíc škody.
Zajímavý příběh s dobrou zápletkou a sympatickou hlavní postavou, to všechno v atmosféře viktoriánské Anglie, což je období, které mě hodně láká. I když měl tento příběh všechny dobré předpoklady, výsledek byl nakonec takový nijaký. Stále jsem měla pocit, že tomu něco chybí a nedokázala jsem přijít na to co. Nepodařilo se mi až tak úplně se ponořit do příběhu, měla jsem sama ze sebe pocit takového vzdáleného pozorovatele. Nebylo to zlé, ale ani nic, co by mě nějak extra zaujalo. Průměrný, předvídatelný příběh. Možná měl jenom smůlu, že jsem ho četla po Ďáblovi v bílém městě, který byl geniální a bylo velmi těžké mu konkurovat. Plusové body ale knize dávám za historické informace o válce Severu proti Jihu, stejně tak za informace o královně Viktorii a jejím manželovi a dětech. Bylo zajímavé číst o tomto období, protože toho o něm moc nevím.

Tom Michell – Co mě naučil tučňák


Co mě naučil tučňák je ten typ knihy, kterou bych s klidným svědomím doporučila i někomu, kdo moc nečte, ale občas si chce přečíst nějaký nenáročný, ale zajímavý titul.
Jde o příběh mladého učitele Toma Michella, který touží cestovat a objevovat svět, a tak přijme místo učitele na prestižní argentinské škole. V průběhu svého výletu do Uruguaye je svědkem nepříjemné situace, kdy ropa zabila a vyplavila na pláž obrovské množství mrtvých tučňáků. Jeden z nich ale nějakým zázrakem přežil, a tak ho zachrání a propašuje přes hranice do Argentiny, do školy, kde se o něho stará. Vytvoří se mezi nimi velmi silné pouto a zažijí velké množství neopakovatelných zážitků. Tučňáka si oblíbí na internátní škole žáci i učitelé a personál. Stane se neodmyslitelným členem komunity a maskotem školy.
Je to krásný a moc milý příběh, při jehož čtení se budete většinu času usmívat. Jinak to ani nejde, protože tento milý tučňák se vám dostane pod kůži. Úplně ho před sebou budete vidět a občas nebudete chápat, jak je možné, že se chová tak lidsky. Tak jako mnohým lidem v knize, i vám tučňák pomůže cítit se líp a trochu si oddechnout od všech těch nekonečných starostí a shonu každodenního života. Uvědomíte si, že je důležité mít priority a věřit v sebe samé. Příběh je současně protkaný informacemi z nepokojného období peronistické vlády v Argentině, kde se měnily režimy, převraty byly na denním pořádku a nikdo pořádně nevěděl, co bude další den. Peníze neměly hodnotu, anebo se každý den měnila jejich hodnota a nikde nebylo bezpečně. Člověk nikdy nevěděl, zda se domů vrátí živý a zdravý a s domovem se komunikovalo velmi těžko.
Tuto skvělou knihu dokonce teď můžete sehnat v Levných knihách za pár korun, tak neváhejte. Rozhodně stojí za to. Je to jeden z těch příběhů, ke kterým se budete s radostí vracet.

Fiona McFarlane – Noční host


Kniha Noční host je zvláštní. To je asi to nejvýstižnější slovo, kterým ji můžu ohodnotit. Má skvělou anotaci, která vás donutí si tu knihu koupit a nenechat ji v knihkupectví. Čekáte skvělý, napínavý a tajemný příběh, který se bude točit kolem záhady jedné staré osamělé dámy a tygra, kterého vídá v noci. Ale bohužel konečný výsledek není nakonec až taký dobrý, jak se na první pohled zdá, a to je škoda. Protože námět je skvělý, jen to zpracování bylo pro mě místy hodně zvláštní. Ze začátku jsem se nemohla začíst, kolem půlky mě příběh pohltil a ke konci zase nastoupily rozpaky. Fakt jsem nevěděla, co si mám myslet.
V Nočním hostu jde o příběh vdovy Ruth, která žije po smrti manžela sama v jejich společném domě na pláži a v noci má pocit, že jí po domě chodí tygr. Jednoho dne se jí před dveřmi objeví ošetřovatelka Frida, kterou poslala vláda, aby jí pomáhala s věcmi, které už sama nezvládá. Ruth je za její pomoc vděčná, ale neustále se nemůže zbavit pocitu, že něco není v pořádku a do toho všeho pořád musí myslet na toho tygra. Setká se se svojí dávnou láskou, s kterou vzpomínají na minulost a naplánují si vychutnat si spolu ještě ten poslední čas, co jim zbývá. Ale není to tak jednoduché, protože Frida se Ruth stále víc plete do života a manipuluje jí a Ruth je z toho stále víc zmatená.
Fioně McFarlane se povedlo vykreslit smutný obraz stárnoucího člověka, který po smrti svého partnera zůstane na všechno sám. Děti se z domu odstěhovaly a jejich vzájemný kontakt se minimalizoval na jeden telefonát týdně, a tak ani netuší, co se skutečně děje s jejich rodiči. Je to velmi smutné a na mě to hodně zapůsobilo. Autorka nám ukázala člověka, který už místy nerozlišuje mezi přítomností a minulostí, a hlavně nedokáže rozeznat potenciální nebezpečí a ohrožení. Tato linka příběhu byla napsaná velmi dobře. Ale tu linku s tygrem jsem nepochopila. Celkem by mě zajímalo, co tím autorka myslela. Jednalo se o metaforu nebo je zde prostor pro fantazii čtenáře? Kdoví. Mně ale po dočtení knihy nakonec zůstaly smíšené pocity.