sobota 4. listopadu 2017

Norské dobrodružství - část druhá

Tak a je tu pokračování. V druhé polovině mého povídání se podíváme do Stavangeru, na Preikeskolen a na poslední den v Bergenu, těsně před odletem zpátky do Prahy.

Preikeskolen

Stavanger

Z Bergenu jsem se do Stavangeru přesouvala autobusem. Cesta trvala 5 hodin a v ceně lístku na autobus, který stál asi tolik jako zpáteční letenka do Bergenu (:D)si člověk prohlédl západní pobřeží Norska, několik podmořských tunelů, nádherné mosty, ostrovy a celkově norskou krajinu, jako bonus byly dvě plavby trajektem norskými fjordyPůvodně jsem si chtěla číst, nakonec jsem většinu cesty stejně koukala z okýnka. Ve Stavangeru jsem měla bydlení zařízené přes AirBnB a byla to má první zkušenost s touhle službou. Nemůžu si na nic stěžovat, byla jsem velmi spokojená. Komunikace s majitelem byla skvělá a měla jsem krásné, klidné a čisté bydlení, které jsem si nemohla vynachválit.

Výhledy z okýnka autobusu


 Na trajektu


Do Stavangeru jsem přijela odpoledne, a tak jsem se rozhodla, že si ještě ten den projdu město. Další den jsem totiž měla naplánovaný výstup na Pulpit Rock (Preikestolen 604 m.n.m.). Prošla jsem si tedy město a nechala se uchvátit jeho kouzlem. I když jsem ze začátku byla trochu rozpačitá, nakonec si mě město získalo a líbilo se mi mnohem víc než samotný Bergen. Jde totiž o menší město (128 tis. obyvatelů), s méně turisty a našla jsem tu mnohem víc malebných uliček a domečků, kde jsem kolikrát nepotkala ani nohu,což ještě víc upevnilo jeho kouzlo. Ty roztomilé uličky si mě prostě získaly. Krásné a roztomilé a já se do Stavangeru prostě a jednoduše zamilovala. Procházela jsem se ním a kochala se. 

 Rozkošné uličky Stavangeru





Zaujal mě taky přístav. Stavanger byl v minulosti hlavním přístavem exportu ropy v Norsku, a tak se mu někdy říkalo olejné město. A proto v přístavu kromě jiného najdete muzeum ropy. Celkově jsem byla uchvácená přístavem, nevím, možná je to tím, že pocházím z vnitrozemního státu, a tak mě přístavy fascinují. Chvilku jsem tam stála a pozorovala i kotvení trajektu. Když jsem si uvědomila, jak malé jsou trajekty v porovnání s jinými loděmi, tak jsem se cítila hrozně maličká.


 Muzeum ropy



 Měla jsem taky vtipný zážitek s nějakým pobřežním ptákem (nevím přesně, co to bylo, ale bylo to veliké), kterého jsem si fotila. Šel za mnou další kus cesty jako pes a já nevěděla. Nebyla jsem si úplně jistá, zda chce zaútočit, očekává jídlo nebo chce jen společnost.Pro všechny případy jsem si zachovala bezpečnou vzdálenost. Moje toulky Stavangerem ukončil déšť, který postupně sílil a tak jsem se rozhodla, že se půjdu pořádně vyspat, protože mě další den čekal výstup na Preikeskolen, což byl pro mě jeden z nejočekávanějších zážitků tohoto výletu. Měla jsem mít dokonce poprvé i společnost, přes Couchsurfing mě kontaktoval Slovák Jaro ze Zvolena, který plánoval tento výstup přesně ve stejný den jako já, tak jsme se domluvili, že se potkáme ráno v přístavu a půjdeme tam společně.


Preikeskolen

Musím se přiznat, že od momentu, co jsem uviděla první fotky Preikeskolenu, tak jsem se nemohla dočkat toho, až tam půjdu. Skála vysoko nad fjordem bez jakéhokoliv zábradlí na fotkách vypadala úchvatně. Hrozně jsem se těšila. Už když jsem se ráno vzbudila do fakt silného deště, měla jsem pocit, že dnes to s počasím nebude až tak jednoduché jako předchozí dny, kdy jsem měla na norské poměry celkem příjemné počasí (pršelo silněji většinou až k večeru a přes den to byly jenom slabší deštíky). Předpověď nebyla taky moc příznivá. Ale s tím jsem počítala, když jsem se do Norska vybrala a byla jsem patřičně vybavená. A stejně to nakonec byl nejlepší výlet celého pobytu. Hlavně díky tomu, že jsem se dostala do trochu větších hor, mezi fjordy a dechberoucí výhledy. Ráno v přístavu jsem se potkala se svým společníkem, ze kterého se vyklubal milý a sympatický cestovatel, který se taky vydal do Norska na vlastní pěst a taky to pro něho bylo poprvé, co se někam vydal sám, takže jsme si měli celý čas o čem povídat a bylo to hrozně fajn. Trajekt odvezl do Tau, kde jsme přestoupili na autobus, který nás odvezl až na začátek turistické stezky pod Preikeskolen. Vtipné bylo, že řidička autobusu s námi vtipkovala, že kvůli nám musela ráno vstát a vylézt z teplé postele a že jsme blázni, že v tomto počasí někam jdeme. Ona je ale stále na tom líp než my, protože ona zůstane v teple autobusu, zatímco my se vydáme do deště na výstup na skálu :D. Celý čas ale měla skvělou náladu a nenechala se ani brzkým ranním vstáváním vyvést z míry, a to se mi líbilo. Celkově všichni Norové, co jsem potkala, ať už šlo o servírky, pekaře, prodavače nebo řidiče autobusů byli extrémně milí, nápomocní, vtipkovali a za celý pobyt jsem neviděla ani jeden otrávený obličej, že musí být v práci a nechce se jim. A to bylo něco, na co jsem od nás nebyla vůbec zvyklá.

 Ráno na trajektu

Výstup na skálu trval asi 1,5 hodiny a cestou se nám povedlo potkat další dva Slováky ze Žiliny a Ružomberku a tak se nám šlo veseleji. Časem jsme se od nich díky naší lepší kondici oddělili, abychom se pak navrchu zase potkali. Výstup byl krásný a v porovnání s prvním dnem v Bergenu mnohem méně náročný, čekala jsem, že půjde o něco těžšího a náročnějšího. Byla jsem příjemně překvapená, jak rychle jsme byli nahoře. Výhledy byly dechberoucí a my pořád zastavovali a fotili, to ani jinak nešlo. Je hrozná škoda, že fotky jsou vždy jenom slabým odvarem reality, ale prostě jsme si tento zážitek potřebovali zaznamenat, abychom měli na co vzpomínat. I tady jsem se přesvědčila, že kamenné schody jsou na norských turistických stezkách oblíbeným prvkem, až jsem sama žasla nad tím, s jakou precizností musely být budované. Měli jsme obrovské štěstí, protože pár metrů pod Preikeskolenem vylezlo sluníčko a dopřálo nám asi půl hodiny, kdy jsme si mohli vychutnat výhledy, udělat fotky a namaximum si to užít. Díky tomu, že jsme se ráno vydali hned prvním trajektem, a také tomu, že bylo v září v Norsku po hlavní turistické sezóně, bylo navrchu jenom pár lidí, což je v porovnání s letem, kdy je tam narváno a doslova hlava na hlavě, mnohem lepší. Pak se ale přihnaly černé mraky a začalo pršet a pršelo do doby, než jsme sestoupili dolu na parkoviště, kde jsme se všichni čtyři rozloučili a každý se vybral svojí cestou. Po celou dobu se tak střídalo slunce a déšť, co mě jenom utvrdilo v tom, že je zde možné opravdu všechno.  



 Můj parťák



 Bylo to boží!






Vrátila jsem se kompletně promrzlá do Stavangeru a zbývala mi poslední turistická atrakce, kterou jsem chtěla vidět na vlastní oči. Zalezla jsem si ale předtím na chvilku do kavárny, posilnila se a počkala, dokud se nepřežene déšť, a vydala se na druhou stranu města. 

Já a mé cestovatelské deníky rozmrzáme u kávy

Chtěla jsem totiž vidět tři meče Sverd i fjell, obrovské sochy, které se nachází na pobřeží Hafrsfjordu. Jde o památník, jehož autorem je sochař Fritz Røed a připomíná vítězství Haralda I. Krásnovlasého v bitvě u Hafrsfjordu z roku 872 a sjednocení norského území pod jednotnou vládu.
Rozhodla jsem se, že tam půjdu pěšky, abych mohla obdivovat další hezké části města. Trvalo mi to asi hodinu a většinu času jsem šla fakt hezkou rezidenční části města a utvrdila se v tom, že norské města a domy jsou prostě nádherné, čisté a upravené. Návštěvou mečů, které se tyčily na pobřeží Hafrsfjordu do veliké dálky, skončil můj pobyt v Stavangeru, norském městě, které mi prostě přirostlo k srdci a ze kterého se mi odcházelo fakt těžko.

 Toulky Stavangerem 


 Sverd i fjell


Návrat do Bergenu byl ale nevyhnutelný, protože se blížil termín mého odletu zpátky do Prahy. Další den ráno jsem nasedla do autobusu a absolvovala stejnou cestu, jako před dvěma dny. Čekalo mě poslední odpoledne v Bergenu a já se rozhodla, že dám ještě druhou šanci Floyenu, protože naposledy fakt strašně pršelo a já si vůbec neužila výhled. Ubytovala jsem se ve stejném hostelu, jako jsem bydlela předtím a vydala se na Floyen. Řeknu vám, ten výstup nebyl vůbec zadarmo, je to fakt slušný a prudký krpál, ale ten výhled stál nakonec za to. Nejvíc mě překvapilo, kolik domácích běžců a cyklistů si tento výšlap dávalo v rámci popracovního pohybu. A kde já funěla, oni se v pohodě vykecávali. Měla jsem dost. Navrchu jsem se kochala výhledem a byla uchvácená hrou světla, které krásně vykreslovalo slunečné louče. Celá nadšená jsem si vše fotila a těšila se, jaká nádherná fotka z toho bude, ale jen do doby, než jsem si neuvědomila, že se to vlastně světlo odráží na vodě a že se blíží sem celkem slušný déšť (překvapivě). Ale stejně to stálo za to a například u tohoto výhledu si můj táta myslel, že je to focené z letadla. Mají to tam hezké, ti Norové.

Uličkami Bergenu



 A měla jsem i nápadníka

 Floyen




Byla to nádhera a já se na tomhle místě symbolicky rozloučila s Bergenem a Norskem. Počkala jsem, až přejde déšť, a vrátila se na hostel. Ještě jsem se večer po setmění vydala do přístavu a vyzkoušela si udělat pár fotek nočního přístavu. 

Noční přístav v Bergenu

Další den dopoledne už moje cesta směrovala na letiště a zpátky do Prahy. Plná zážitků, šťastná a spokojená a s hromadou fotek a historek. Zmokla jsem asi jenom tisíckrát, zažila všechny možné druhy deště, byla nadšená z lidí a míst, které jsem navštívila, zamilovala se do jejich architektury, několikrát odpovídala na otázku, jestli jsem skutečně sama (byli byste překvapení, kolikrát se mě to někde ptali), neskutečně si vyčistila hlavu, uspořádala myšlenky a naplnila se neskutečně pozitivní energií. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě, dokázala jsem si, že můžu cestovat sama, užít si to a věřte mi, že tohle nebyla určitě moje poslední cesta. Věřím, že další budou brzy následovat.